po-hyb's Blog RSS Feed

Pohyb, který zůstane

Sun, 09 Nov 2025 23:23:00 GMT

Poslední měsíce mi moje praxe mění pohled na prožívání světa, a tak přemýšlím o tom, co v Pohyb je život děláme a jaký to má přesah za hranice těla. Zhruba od února, a pak hlavně od Velikonoc, se mi dějou věci, které se propojují s mým pohybovým rozvojem tak silně, až mě to vrátilo o osm let zpět. Do osoby, kterou jsem býval a kterou mám rád.

A mě teď zajímá proč. Co se s člověkem děje, že začne znovu objevovat sám sebe?

Jak pohyb mění způsob, kterým vnímáme svět

Kdo mě sledujete na instagramu, tak víte, že jsem ve výcviku Feldenkraisovy metody. Moshe Feldenkrais byl Izraelec (jak jinak, o něm ale jindy), který vystudoval (dnešní) Ph.D. z fyziky a u toho dělal pohyb. Hodně pohybu. A založil metodu, která dnes pomáhá lidem po celém světě a ne náhodou je to něco, co leží v základech i naší praxe.

„Na našich vzorcích chování není nic trvalého – kromě našeho přesvědčení, že trvalé jsou.“ Moshe Feldenkrais

Předpokladem toho, co učí, je to, že pohyb člověka je jeden z nejdůležitějších způsobů, jak vnímáme svět. Pohyb máme od narození (není náhoda, že zrovna Pohyb je život) a jakákoliv výchylka v jeho prožívání nás hrubě omezuje na životě. Všichni to znáte, když se ráno probudíte s bolavými zády a než si dojdete pro ibalgin do kuchyně, tak máte pocit, že dneska zemřete.

Ale to je jen jedna strana mince. Na té druhé je otázka:

Co když se budu učit nové věci?

Následek negativní změny pohybového aparátu známe všichni, ale následek té pozitivní? A tohle je způsob, jakým pohyb mění život, protože se vám změní vnímání reality. Jak?

Cesta za větší komplexitou

Pozitivní změna, učení se nového, směřuje k jedné věci. Větší variabilitě možností, co můžu dělat. A také větší zpřesnění toho, co dělat nemůžu. Rád to studentům přirovnávám k mapě. Jste na pustém ostrově, máte kus něčeho, na co se dá kreslit a začnete si mapovat okolí. Tohle děláme všichni, každý den od narození. Mapujeme si svůj pohyb a je nám v něm dobře. Máme vyplněnou část mapy, kterou denně používáme.

A v tom většina lidí zůstane.

To, co je úkolem naší pohybové praxe je vyslat tohohle člověka do míst, která jsou na té mapě bílá. Nejdřív mu je vůbec ukázat a pak říct:

Jdi a zkoumej.

Tohle je nepříjemný okamžik, protože vám to ničí vaší realitu. Děláte něco, co byste nikdy jinak neudělali. Ale vede to k něčemu důležitějšímu. Změně.

Mapa se stane plnější a užitečnější. A také je možné, že na ní najdete nové cesty, poklady, nebo třeba hodnoty, které doteď byly schované v těch bílých místech.

Váš život se stane komplexnější. Možná zjistíte, že věci, které se zdály neřešitelné, mají najednou řešení a bezvýchodné situace dostanou aspoň nouzový východ. Dokážete se adaptovat na cokoliv. Ale potřebujete k tomu komplexní systém, o kterém víte, jak ho použít.

Co zůstane?

V končícím online semestru teď zazněla od jedné studentky krásná zpětná vazba. „Vnímám, že jsem začala věci dělat jinak.“ Tohle pozorování je hrozně cenný. Ukazuje totiž na to, že rozvojem pohybové praxe se mění ona jako člověk. A teď nemyslím fyzicky. Ale ona jako osoba, která prožívá život. Neznamená to, že fyzická proměna se neděje, jiná studentka, mi krom krásné „proměny“ osobnosti, nabrala i osm kilo svalů, od té doby co začala. Tohle je něco, co mi přijde dnes nejhodnotnější na tom, co děláme. Že pohyb zůstává se studenty i mimo tělocvičnu a i mimo pohyb jako takový.

Dostanete zkušenost, která vám nezmizí, ale zůstane ve vás a dál vás mění.

Praxe jako kotva

A teď, abych se vrátil na začátek. Za tenhle rok se udála i moje proměna. Našel jsem v praxi kotvu, která mě vrací k sobě, k člověku, kterým chci být. Začalo to nenápadně, postupně to vyrostlo a začal jsem cítit/slyšet svoje tělo v různých situacích. Ido to nazývá „fázovým přechodem“, jedním z mnoha. Byl jsem daleko více v těle. Z ničeho nic, jako kdyby někdo jeden den přestřihl pásku a já dostal tuhle schopnost.

To samozřejmě vede k většímu rozlišování a následně výběru toho, co chcete a co ne. A vy se začnete měnit. A když se měníte a vstupujete tím dobrovolně do bouře, která najednou zuří kolem vás, takže co potřebujete?

Kotvu.

A tu kotvu už máte. Je to vaše praxe. Je to nástroj, který vás tam zavedl a pomůže vám odtamtud zase vyplout. Praxe je kotva. Dá vám možnost najít cestu, která bude pro vás.

Rozložit a složit člověka.

Pořád dokola, znovu.

To vám zůstane.

Pohyb.

Usmívejte se

Sat, 25 Oct 2025 13:02:00 GMT

Že úsměv a smích léčí, slýchávali jsme již jako malé děti. Věřím, že je dnes už nespočet studií na to, jaké hormony se při tom uvolňují, jaké procesy se přesně v těle odehrávají, že nám to dělá tak dobře. Já tady ale nechci citovat a přepisovat studie. Chci se podělit o svou vlastní zkušenost.

Než to ale udělám, tak se na chvíli zastavíme u části knihy Jak se zbavit brýlí od Mirzakarima Norbekova, protože je to nesmírně důležité pro mé další vyprávění...

Držení těla a úsměv

Autor v jedné části knihy popisuje, jak působil v ústavu, kde se starali o staré a nevyléčitelně nemocné. A tam se začalo dít něco zvláštního. Někteří pacienti na nějaký čas zmizeli a když se vrátili, tak byli najednou zdraví. A to se nebavíme o chřipce, ale o parkinsonech, alzheimerech apod. Tak se jich samozřejmě ptali, kde to proboha byli, jakou léčbu podstoupili. A jediná odpověď, kterou z nich dokázali dostat, byla, že strávili 40 dní v horách. V Chrámu přívrženců ohně. Autor byl sice skeptický k pohádkám o zázračných uzdraveních, ale rozhodl se tam vydat. Zjistit, co se to tam děje za podivnosti.

Když tam dorazil, tak zjistil, že tam nejen nikoho neléčí, nemají žádný léčebný program. Navíc se dozvěděl, že pokud tam chce s nimi být, tak musí dodržovat jejich jediné pravidlo, usmívat se. Neustále. Kdo pravidlo poruší, musí jít pro vodu. A studna byla vzdálená asi 4km šílené cesty skrze skalní soutěsky. Není asi překvapením, že ze začátku chodil pro vodu často. Dřevěné vědro naplněné vodou vážilo 21kg a to se celkem pronese. Zvlášť když to nesete do kopce ve skalách. A tak jediná možnost, jak to přežít, byla nosit to na hlavě. A když něco takového nosíte na hlavě, tak se zároveň naučíte být rovně, jinak to nepřežijete. respektive vaše záda... Víte co? Pokud vás zajímá víc, přečtěte si tu knihu, stojí to rozhodně za to a nejen, pokud se chcete zbavit brýlí.

Pro naše potřeby teď postačí, že autor došel k závěru, že důvodem, proč se nevyléčitelně nemocní vraceli z chrámu zdraví bylo držení těla a úsměv. Zkuste si to zapamatovat.

Zpátky ke mně

Před nějakým časem se mi během sezení (vnitřní praxe) stala taková zajímavá věc. Vždycky jsem cítil, že mám takovou jakoby tenzi okolo očí, hlavně u toho pravého, že to tam nedokážu úplně uvolnit. No a tentokrát se mi to nějak povedlo. Všechno to kleslo a něco se stalo.

Nebojte, žádné astrální cestování, ani promluvy s bohem. Asi bych to popsal jednoduše jako takový příliv něčeho, pocitu. Bylo to velmi příjemné, vlastně asi nejpříjemnější věc, co jsem kdy zažil. A všiml jsem si, že jsem se u toho začal usmívat. Ten úsměv prostě tak nějak přišel s tím, automaticky. Zadání ale znělo nehýbat se za každou cenu, neměnit nic, nepolykat, nemrkat, natož pak roztahovat pusu do rozličných tvarů. A zadání se musí plnit, jak bychom jinak dopadli, že. Tak jsem zkusil ten úsměv zrušit, rozpojit zuby, vrátit se do továrního nastavení... A zajímavé bylo, že mi to málem ty zuby vymlátilo, jak to tam chtělo zpátky. Spodní čelist se celá třásla, že se to nedalo udržet a musel jsem zuby zase dát k sobě, abych o ně nepřišel. A najednou jsem doslova cítil, jak se ten třes přenesl do hlavy a skrze páteř dál a netrvalo dlouho a ta vibrace prostoupila celé tělo a já se začal celý jemně třást. Velmi zajímavé.

Když se mi to pak stalo znovu, byl jsem již připraven a začal pozorovat. Všiml jsem si třeba, že ten úsměv má vždy velmi specifické parametry. Žádný šílený jokerovský škleb, ale takový ten lehký úsměv, s kterým je často vyobrazován Buddha (náhoda?). Horní víčka očí se uvolní, jakoby klesnou a z nějakého důvodu to přitáhne spodní čelist a zuby k sobě, spojí je lehce dohromady do velmi jemného úsměvu. Navenek to vlastně není téměř vidět, ale vy to cítíte. Jak v tom obličeji, tak okamžitě po celém těle. Je to jakoby vám někdo v tu chvíli sebral veškerou tíhu z ramen. Takový ten pocit, že všechno je a bude fajn. Přijde mi, že v tu chvíli tak nějak zmizí myšlenky, problémy. Začne to fungovat všechno tak nějak jinak. Jiný stav.

Napadlo mě pak, že i když ten úsměv byl v tomhle mém případě nejspíš důsledek toho zvláštního stavu, tak zda nemůže fungovat i jako příčina. Jestli to prostě nejde třeba otočit. Začít se usmívat a to ostatní se stane díky tomu. No a co vám budu povídat, jde to. Ale jednoduché to není. Někdy se to daří, někde ne. Praxe jako každá jiná, řekl bych. Ale všiml jsem si, že to jde líp, když jsem rovně...

Potenciál

Možná si vzpomínáte, že v tom chrámu to nebylo jen o úsměvu, ale i o držení těla. Vy, co máte nějakou vnitřní praxi, sedíte, stojíte, meditujete, tak víte, že základem je mít vždy rovnou páteř. Proč? Já to chápu tak, že vytváříme co nejlepší podmínky, pro to něco, co je naším záměrem. Chcete pozorovat myšlenky? No těžké, ale rozhodně to bude ještě těžší, když vás u toho budou ještě navíc bolet záda, na tom se asi shodneme. Sednout si na měkoučký polštář ve vyhřáté tiché místnosti, zapálit si vonné svíčky, příjemnou meditační hudbu... No to se to pak bude hledat klid, že. No a ta rovná páteř je právě taková vaše přenosná vyhřátá a vyvoněná místnost, kterou si berete všude sebou. Pokud chcete zvýšit potenciál toho, co děláte, tak si do ní prostě vlezte a ono vám to pomůže. Nebudete muset tolik bojovat proti gravitaci, budete se moct víc uvolnit, všechno bude tak nějak lépe proudit, lépe se propojovat... Mám prostě pocit, že není náhoda, že to všechny ty zážitky spojené s úsměvem se staly, když jsem byl zrovna rovný jako proutek.

Přijde mi, že všichni tak nějak víme, že usmívat se a stát rovně je důležité a dělá nám to dobře, i když třeba úplně nevíme proč. Mám pocit, že jsem vám tu neřekl nic nového a to je vlastně dobře. Možná to můžete brát jen jako nějaké připomenutí, protože je snadné zapomínat...

Zkrátka pokud se díky tomuhle čtení aspoň jednou usmějete, mise splněna.

Ido Portal Intensive, Berlín 2024

Tue, 31 Dec 2024 13:00:00 GMT

Měl jsem letos pár cílů, které jsem chtěl splnit. A s radostí můžu teď všem oznámit, že zrovna tenhle se mi povedl.

Byl jsem na Intesivu Ido Portala a přežil jsem.

Očekávání

Když jsem se v dubnu dozvěděl, že Ido bude pořádat Intensive, měl jsem jasno, že chci jet. I kdybych si měl jít půjčit do banky, abych na to měl. V květnu pak přišel email s podmínkami, cenou a místem - Evropa. Upřímně tenhle styl komunikace za poslední léta miluju. Bude to na deset dní, zaplatíte mi vše co máte a bude to v srpnu někde v Evropě. Co se tam bude dělat? Tady jsou nějaké obecné věci, zkuste si to přeložit.

Všichni by pořád chtěli vědět něco předem a mít jistoty. Tady nemáte žádnou. Krom toho, že se vám to asi nebude úplně líbit.

Je to filtr. Chcete? Tak se musíte snažit.

A já chtěl, takže jsem nelenil a splnil zadání. A začal se až nesmyslně těšit. Neměl jsem žádný plán, co s tím pak budu dělat. Věděl jsem, že v srpnu odevzdám svoji dizertaci a pojedu. A to mi stačilo.

Na co se můžete předem těšit? Raději na nic. Protože nevíte. Ale já se těšil na osobní setkání s mým učitelem Andresem, kterého jsem dosud nikdy neviděl. A pak na další členy komunity jako je Anna, Sean, Clayton a na naše slovenské kolegy Jakuba a Natálii.

A pak také to očekávání, že zas jednou po letech uvidím Ida, samotného guru naší sekty, jak si celé tohle pohybové společenství (ze srandy, samozřejmě, haha, smějte se!) pojmenovávám.

10 dní, 95 hodin

V sobotu po příjezdu jsem zjistil, že ne všichni, na které jsem se těšil, dorazí. Vidíte? Nejlepší je nemít žádná očekávání. Cvičit se začínalo až v pondělí, takže celou neděli jsme měli na potkávání se mezi sebou. Kde jinde než s těmito Intensivy pevně spjatou Juicery Berlin. Pohyb není jen ta práce, ale i komunita lidí, kteří tuhle cestu volí. Ostatně proto se studenty děláme Dny v pohybu anebo školní Víkend.

Nejlepší je nemít žádná očekávání.

V pondělí pak začala dřina samotná. V 7:00 jsme se měli sejít v parku nedaleko našeho bydliště na ranní předsnídaňovou session. Hodina a půl, něčeho co se nejvíc podobalo asi Feldenkraisově lekci a pak dýchání s pozorností různě po těle. Takže takhle teď budou vypadat naše rána každý den, uvědomil jsem si. Na karimatce v parku a snažit se neusnout. Co se bude dít, kdyby pršelo, komentoval Ido slovy: „Doporučuju si koupit takovej modrej pytel na odpadky, krásně se do něj vejdete.“

V 9:30 pak začala dopolední session s Idem. Jemná práce s hlasem a pozorností, strukturální praxe skrz postoje a pomalou chůzi a pak něco, co si vybíralo kousky z boxu, wrestlingu a capoiery.

Od jedné do půl čtvrté jsme měli pauzu na oběd. Málokdo ale cokoli většího jedl. Když víte, že máte být v 15:30 zase v tělocvičně, nedáte si gulášek se šesti a dvě pivka. Nějak na to stejně nemáte chuť. Radši sníte kousek ovoce, jogurt, výběrovou šunku/sýr a jdete spát.

V 15:30 pak jste zas v tělocvičně a máte úvod do práce na zemi, případně různé koordinace, s Odelií. Teče z vás, jak kdybyste procházeli hodiny džunglí, a přitom jste v centru Berlína v tanečním sále uprostřed staré předělené továrny na něco.

No a v šest ze sebe odlepíte triko a sednete si na zem s bločkem a tužkou připravení na přednášku, která skončí v osm večer.

Takhle den za dnem, až to všechno o pár dní později skončí.

Stojí to za to?

Tahle otázka má svoje úskalí a nejvíc bezpečná odpověď je, že nestojí. Jenže to taky není pravda.

Blbé je, že moje odpověď se neustále mění, a tak tu teď můžu zaznamenat jen momentální stav a stavy předcházející.

Moje původní rozhodnutí, že tohle bude ten event, na který pojedu a od kterého budu jezdit na všechny ostatní, se nemění. Pokud to bude možné, budu tenhle report psát z Thajska a z Berlína i příští rok (podle toho kolik budu mít orgánů na prodej).

I přes to, že si nejsem ani kousek jistej, že je to dobrý a zodpovědný nápad. Tak proč bych to měl dělat? Ptá se mě vždycky moje žena, která je daleko zodpovědnější než já.

Protože tohle nikde jinde nenajdete.

A vím, že tímhle jdu proti srsti mnoha lidem. Je tu spousty dobrých pohybových učitelů. Ale sorry not sorry, žádný z nich, co jsem měl možnost zažít, neučí jako Ido a Odelie. Jsou jak dva protipóly, skvěle se doplňují, ani jeden vás ničeho neušetří a všechno šlape jako hodinky. Energie v místnosti je celou dobu prakticky nezničitelná, i když už máte v hlavě místo mozku Homerovu opici s činely. Navíc... Nalijme si čistého vína, většina pohybu venku je prostě fitness, které si říká pohyb, protože je to teď trendy a cool.

Nejde o to, to fyzicky přežít. To zvládne každý. To, co je těžké, je neustále volit další a další práci a soustředit se na to.

Tenhle způsob výuky, ale má několik problémů, které jsou asi ryze osobní, ale řeknu vám je:

Když se vrátíte, nevrátíte se do původního světa. Něco se změnilo.
Po návratu máte daleko víc otázek než odpovědí.
Začnete hodně přemýšlet o tom, jak učíte vy, ať učíte cokoliv.
Skoro vůbec netuším, co teď s tím materiálem budu dělat.

To je jen pár takových drobností, které mě napadly. Ale jedna zásadní otázka, poznámka, kterou si teď snažím sám odpodvědět je:

Kdyby jel kdokoli z mých studentů, jak bych mu odpověděl na otázku: Proč takhle necvičíme v hodinách?

A tohle je asi ta největší propast, která sama o sobě dělá z tohohle setkání něco, co za to opravdu stojí.

Zažijete plnou praxi.

Co jsem opravdu nečekal

Do Berlína jsem se jel hlavně hýbat. A proto mě překvapilo spoustu věcí. Třeba matematika. Někdy v půlce na nás Ido vytáhl v rámci večerní přednášky převody mezi soustavami, takže jsme všichni převáděli z desítkové do binární, do trojkové, šestnáctkové, pětkové a jakékoli jiné, která byla zrovna k mání.

Proč? Protože jsme pak na posledních 10 minut dostali šifrovačku, kterou jsme měli za úkol vyřešit a která toho hojně využívala. Nikdo to nestihl (kdybych nebyl debil a psal pořádně…ach jo), a tak jsme měli řešení poslat Idovi co nejdřív.

„Matika sice dobrý, ale tohle ti fakt nejde,“ řekl mi Ido den poté, když jsem furt nebyl schopen pochopit kop z otočky.

Lidi, kteří se hýbou jak páni bozi najednou koukali úplně bezradně do papírů s kalkulačkou v ruce. Podobně to vypadalo i u čtení složitějších textů. Četli jsme tři, všechny od Borgese. Velmi zajímavé jinotaje o praxi, přístupu, toho co nás na té cestě čeká a co se s námi vlastně stalo, děje a stane.

Ono to dává smysl, protože vy se prostě nevrátíte stejní (viz bod výše). Ale nikdo vám neřekne dopředu, co přesně se změní. To ani nejde. Jenže tyhle texty to dokážou, protože nejsou jako YouTube tutoriál, ale spíš bludiště, ve kterém najde každý trochu něco jiného.

Taky jsem nečekal, že přijdu na první hodinu s Odélií a zjistím, že budeme dělat něco, co už několik let znám a nadělal jsem se toho tolik, že jsem rád, že to teď v mém online coachingu nemá místo. No a teď si představte ten šok, který mi explodoval v hlavě, když Odelie řekla, co budeme dělat následujících deset dní vždy obden.

Znechucení, pochybnosti, vražda, tady nebudu, jedu domů.

Upřímně? Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Ale musel jsem si na to přijít sám a pochopit proč. A zase to ve mně zaselo otázky.

O čem to teda bylo?

Tohle je daleko lepší otázka než ta jestli to za to stojí. Ty peníze totiž vem čert a každého, kdo se mě na to ptal před tím, než jsem odjel, bych praštil koštětem. Dvakrát.

To, co jsme dělali nebyl pohyb, tak jak ho chápe většina společnosti. Tahle škatulka je dávno prázdná, je to jen nádoba. Dobře posloužila, ale není aktuální.

Ido Portal neučí pohyb.

Celejch deset dní bylo o mně.

Kdo jsem? Proč tohle dělám? Chci to vůbec dělat? Kam jdu? Kdo ví, kam jdu? Co pro to dělám? Jsem prospěšný? Jak se můžu prospěšným stát?

Tyhle a spousty dalších otázek, se mi honily hlavou cestou zpátky vlakem. Vy ty otázky určitě znáte. A mnoho lidí se vám na ně snaží dát odpovědi, podívejte se na sociální sítě. Říct vám přesně, jak byste měli odpovědět. Já to určitě dělal taky a určitě to někdy zase udělám, protože je to přece super říct vám, co byste měli. Přináší to kupu sledujících, co chtějí být jako vy.

Ale v tom je právě ta potíž. A je to zase to samé.

Každý chce jistotu.

Jenže z každé takové něčí tečky byste měli vyprodukovat otazníky.

Vaše otazníky.

A to je to, co se tam dělo, neustálý vnitřní dialog mě a mě, odpovídání na tisícáté proč, každý den.

Nezapomenout se soustředit a nebát se jít dál a skrz.

Co teď?

Idovi pod rukami vzniká nová komunita lidí. Starý Mentorship je pryč, covid přeťal všechna pouta a uvolnil lidem ruce. Pohyb je dneska mainstream. Můžete se podobné věci učit od vícero lidí na světě. A u Ida je teď mladá krev lidí, kteří si zvolili zrovna tuhle cestu.

Nutně to také vytváří třecí plochy mezi názory. Jak jsem Idovi na konci Intensivu říkal, je spousta věcí, které řekl, se kterými vnitřně nesouhlasím (tady a teď) a vytvořila mi tak velký prostor k hledání. Jenže o to tu jde.

Není jedna pravda, jsou jen otázky, na které hledáme odpověď.

Navázal jsem přátelství, která doufám, že budou pokračovat na dalších eventech. Nejspíš se také začneme čas od času scházet sami. Dneska není problém dojet do Milána, Vilniusu, Kodaně nebo Stockholmu a hýbat se tam. A nejen hýbat. Společně číst, přednášet si a učit. A klást otázky. Protože dneska už to fakt není o stojkách, extrémní síle a dovednostech.

Tady se hledá jak žít.

Břicho bez bolesti

Wed, 20 Nov 2024 11:51:04 GMT

"Nevím proč ale nějak jsem čekal že budeme řešit proč jíst/nejíst ráno... Jestli mám jíst velkou porci nebo radši tři malé.
A vlastně jsme se tak dotkli všeho jenom ne tohohle... Ale to mi na tom právě přišlo to kouzelné, protože všichni jen řeší tyhle věci, ale nikdo neřeší ten zbytek, co jsme řešili na semináři...I když to vlastně může mít daleko větší efekt na břicho než to, jestli jím dřív, větší porci, nebo míň cukru." - Zpětná vazba na seminář Břicho bez bolesti

Jíst nebo nejíst ráno je důležité. Stejně tak je důležité, kolik jím porcí nebo kolik cukru... Jsou ale i jiné důležité věci, o kterých se třeba zatím tolik nemluví…

A tak o těch jiných věcech mluvím na semináři Břicho bez bolesti.

Na dobré cestě

Když jsem před mnoha lety začal řešit svůj špatný životní styl, své problémy, ať již fyzické či psychické (trochu více o tom tady), měl jsem štěstí. Štěstí na lidi kolem sebe. Štěstí na lidi, kteří tak nějak vidí za roh, možná trochu dál než my ostatní. Ať už to byl můj učitel Petr Růžička nebo třeba Ido Portal. A díky nim jsem měl ve spoustě věcí náskok.

A tak můj infračervený panel jsem si tenkrát musel objednat a nechat dovézt až z Anglie, protože tady to nikdo ještě neznal a nedělal. Musel jsem se skamarádit s německým Amazonem, abych se dostal ke kvalitnímu kolagenu nebo buvolím játrům. O čtvrté fázi vody jsme si povídali mezi učiteli už před lety a asi tak ve stejné době jsem se přestal bát slunce, přestal nosit sluneční brýle a používat opalovací krémy. Jedl jsem věci, kteří ostatní tenkrát vyhazovali nebo považovali za nezdravé a naopak se vyhýbal mnoha věcem, které byly považovány za zdravé.

A mám obrovskou radost, že hodně těch věcí je už dneska normálních. Začíná se o nich vědět, mluvit a začínají se řešit. Alespoň teda v mé bublině, v mém okolí. Zatím ne všechny, ale to chce jen čas... Řeší se cirkadiálnní rytmus, světlo, spánek, dokonce už i ta voda, přestali jsme se bát tolik másla a cholesterol už není jenom sprosté slovo. Na internetu už najdete jakýkoliv doplněk stravy, co vás napadne a nemusíte už řešit s celní správou, proč si necháváte posílat podezřelý bílý prášek až z Ameriky (jo, to byla tenkrát drahá sranda).

Za roh a dál

"Občas nemůžeme strávit stejk a občas nedokážeme strávit, že nás někdo zradil. Pamatujete si na takový ten svíravý pocit v žaludku před testem ve škole? Naše emoce se propisují do našeho těla a pokud tam zůstávají, časem za to zaplatíme. Třeba bolestí břicha nebo něčím horším." - úryvek textu z přípravy na seminář Břicho bez bolesti

Dlouho jsem viděl díky mým učitelům za roh v oblasti metabolismu, dechu, světla či stravy. A mám pocit, že teď za něj vidím zase...

O fasciích, pojivových tkáních vím už mnoho let. A opět to bylo díky mému učiteli Petrovi Růžičkovi. Vlastně to bylo v době, kdy jsem teprve četl jeho články a osobně se s ním ještě ani nesetkal. To u něj jsem se poprvé dozvěděl o nějakých trigger pointech a začal si drtit tenisákem bolavá místa mezi lopatkami, na základě jeho tipu jsem si tenkrát sehnal knížku Anatomy trains a začal rozplétat ty fascinující fasciální sítě.

A pak se roky už pod Petrovo a Idovo vedením hopkalo, pružilo, natahovalo a stahovalo... Vlastně mě pojem elasticita zbavil mého mindráku z neexistujících lýtek, protože jak Ido říká, dobrého "movera" poznáte tak, že nemá skoro žádná lýtka (což ze mě automaticky udělalo jednoho z nejlepších na světě).

Věděl jsem o nich dlouho, pracoval jsem s nimi dlouho, ale až díky mému učiteli Juanovi Ruedovi jsem pochopil plný potenciál těch divných chaotických provázků, pružin, strun a pavučin. Že to není jen o tom vyskočit výš nebo dát větší úder. Že je tam toho ukryto mnohem, mnohem víc.

Juan nám jednou říkal, že o fasciích toho zatím víme asi tolik, co o temné hmotě, to znamená téměř nic. Ale to se zlepší, jen to chce čas. Úplně stejně jako s tím máslem.

Tak počkáme, ale já jsem moc rád, že mezitím vidím zase trochu dál za roh.

"...Ale především začněte vnímat fascie skrze své vlastní tělo. Tohle není něco, o čem si chcete jenom číst. Natahujte, třeste, vibrujte. A skrze vibrace kalibrujte, uvolňujte, řešte. Traumata, jizvy na těle i na duši, mezery. Překážky, které brání, aby vše proudilo, tak jak má. Jsme energetické bytosti a jako takové bychom měli být dobrý vodič. Vše by mělo přicházet, procházet a odcházet. Rána pěstí do břicha, vztek na partnera nebo třeba koláč od babičky. A to celé někde na pozadí, v tichosti, možná bez nutnosti našeho vědomí, ale ideálně pořád třeba skrze jemný úsměv." - úryvek textu z přípravy na seminář Břicho bez bolesti

Neběhám

Fri, 08 Nov 2024 11:39:52 GMT

Nikdy jsem nijak zvlášť neběhal. Nějak mě to nebralo. V minulosti vždy jen pár km cca 2x týdně v rámci doplnění přípravy na judo závody. Nebo pro shození posledních pár kg do váhy.

Dnes je to jinak. Běhám ještě méně. :)

Ale pravidelně. 1x týdně. Už ne, protože bych musel, ale protože mě to baví. A hlavně - protože mi to dává smysl z hlediska pohybové všestrannosti. Jelikož se zaobíráme pohybem - tréninkem různorodosti. Proto je rozvoj veškerých základních lidských dovedností obor mé praxe. A jelikož vidím, hned po chůzi, běh jako nejpřirozenější pohyb, který se provozoval skrz kultury napříč celou planetou snad od dob, co jsme slezli se stromů - myslím, že má smysl to dělat, i když to k přežití dávno nepotřebujeme.

Vím, že nebudu nejlepší ultramaratonec, ani nejrychlejší sprinter. Možná bych mohl být lepší, o dost, ale vlastně nechci.

Protože zároveň chci umět dobře plavat, skákat - do výšky i do dálky, házet, zvedat - sebe a těžké věci ze země, lézt po zemi i po skalách, umět se prát, boxovat, jezdit dobře na kole i na skejtu, mít postřeh pro míčové hry, potápět se do hloubek, chodit s ruksakem po horách.. A dělat vše na vrcholné úrovni? Velmi těžké, troufám si říct - nemožné. Ale dělat to dobře, průměrně, stabilně? Dost možná proveditelné.

Jestli se mi to daří? To nevím, ale vše průběžně testuji (čtěte: žiju) a jistojistě je to cesta, která je, pro mě, zásadní.

Proto je součást mé praxe - sem tam si otestovat horský závod, dokázat uběhnout pár km v kopcích a neumřít.

A všechny ty cool věci, které děláme v izolovaném prostředí tělocvičny, jakože kroutíme páteří, balancujeme na věcech / s věcmi, plazíme se po zemi, přetahujeme se, chytáme míčky, hrajeme hry.. zůstanou pouze cool věcmi, které jsou čupr zábava.. Pokud si je s sebou nevezmeme „tam ven“. Pokud to, co děláme na lekcích zůstane jen mezi čtyřmi zdmi tělocvičny, pak celý trénink postrádá smysl.

Ale pokud zjistíte, že si díky tréninku v tělocvičně / posilovně dokážete déle hrát s dětmi, koordinovaněji jezdit na lyžích, dál dojít na výletě, absolvovat závod, který roky odkládáte, nebo překonáte strach z jedné věci a ta vám odblokuje další - pak to smysl má. Velký.

..trošku jsem tedy kecal. Někdy běhám. A k mini úvaze mě inspiroval krásný závod Zapomenuté hory v Račím údolí. Děkuji organizátorům za foto z trati.

Maják

Tue, 24 Sep 2024 13:54:01 GMT

Když byl kov*d a cvičili jsme všichni online, Petr Růžička použil příměr, že trénink / praxe je MAJÁK. V těch všech šedých dnech v izolaci a chaosu je to to jediné, na co se můžeme spolehnout. To, co v dáli svítí a určuje směr. A je tam každý den. Ať je slunce nebo mlha.

Od té doby to používám. U sebe. U svých studentů. Protože mi to dává smysl, nejen při plošné karanténě, ale při jakýchkoliv nelehkých chvílích.

Stane se totiž někdy, že je prostě tak nějak těžší žít.. Opustí nás blízká osoba, vyhlásí se „lokdaun“, zbankrotuje byznys, přijde povodeň a vezme s sebou vše, co máte rádi.. důvody k úzkostným stavům nám život bude nabízet neustále.

Nepříjemné dny mohou samozřejmě býti i „jen tak“ bez žádného podnětu zvenčí.

Prostě jsou dny, kdy se všechno sere. Každý to známe.

Je ovšem jen na nás, zda nabídku k úzkostem přijmeme, zahájíme stěžování ve velkém, jak je ten život krutý a ta vláda je na nic a stejně furt prší.. Anebo rozdmýcháme oheň a navštívíme maják.

Každý asi máme vlastní mapu, kudy tam půjdeme.

U nás na to jdeme přes tělo, přes fyzickou praxi. To, proč je nám po cvičení, po fyzické aktivitě, dycky hezky asi každý ví, nebo tuší. Nebo vám to řekne kamarád gpt. No dobře, zeptal jsem se ho za vás:

Cvičení zvyšuje srdeční frekvenci, což zlepšuje průtok krve a okysličování svalů, což vede k efektivnějšímu využití energie. Aktivuje se také produkce endorfinů, což přispívá k pocitu pohody a snižuje stres. Dlouhodobé cvičení zlepšuje svalovou hmotu, kardiovaskulární zdraví a zrychluje metabolismus, což podporuje celkové zdraví a imunitní funkce.

-díky chate, máš to u mě

Takže, ať už nám radost dělají endorfíny, serotoníny nebo jiné tekutíny - je podstatné, že po pohybu nám je dobře. Dělá nás to lepšími. Doslova.

Jeden by řek, že jít si zacvičit v těžkých chvílích, kdy všichni okolo smutní, mají plno práce, je sobecké. Opak je pravdou. Díky tomu, že si najdete čas pro sebe, hodinku-dvě se věnujete pouze a jen sobě, soustředíte se na vlastní tělo, dech, zaostříte veškerou pozornost dovnitř - tak dokážete následně být prospěšnější pro druhé, pro společnost, pro svět. Protože jste dobili baterii. Rozdmýchali oheň. Udělali zastávku u majáku a dotkli se světla.

Přece všichni známe takové to, pokud chceš mít rád ostatní - musíš se prvně naučit mít rád sebe.. ne?

..fakt je, že ve dnech, kdy se mi na lekci fakt nechtělo, jsem byla vždy na konci nejvíc ráda, že jsem šla.

- studentka Barča (a spoustu jiných studentů:) )

Maják nepochybně nemusí znamenat pouze fyzickou práci. Je jasné, že pokud celý den odhazujete lopatou bahno, pravděpodobně pak nepůjdete nadhazovat kilogramy do místní činkárny, ale spíš to bude znamenat jít na hodinku někam do klidu a být. Jen být.

Je to o balancu.

Jde o ten stav, že víte, že tam to něco je, vaše osobní víra, i když všude okolo lítají mozkomoři a srdce sžírají depkoidní červi.

Ideální čas pro sebe, pauza k načerpání sil, má v každé situaci pro každého jiný charakter. Podstatné je, ten svůj maják objevit a vždy vidět, kterým směrem otočit kormidlo a plout. Ať už je to vaše oblíbená lekce jógy, hodina plavání, vycházka se psem v lese, sprinty do kopečku.. cokoliv, co je vaše jistota, že vám udělá dobře. Na těle i na duši.

Pro mě to je, a už dlouho mi funguje - trénink, pohybová praxe, ať už fyzická, mentální, nebo kombinace. Ať už o samotě nebo v dobré partě. Ideálně na vzduchu, ale beru i hezký gym nebo obývák:)

Jak to máte Vy? Co je váš maják? Kudy k němu chodíte?

Není to normální

Wed, 22 May 2024 12:59:48 GMT

"Půjdeme pak odpoledne do jump parku?"

"Hele nejdu, chci si teď dát v mekáči milkšejk a to je mi pak vždycky blbě, to bych nedala."

"Jo no, mě taky pak vždycky bolí břicho, ale to mě beztak bolí furt. Normálka."

- náhodně zachycená konverzace dvou osob na zastávce

K napsání tohohle článku mě přivedla nemoc.

Nebojte se o mě, nic vážného. Nějaká otrava jídlem a pár dní mi nebylo úplně do zpěvu. Horečka, zimnice, bolest břicha, únava, však to znáte. Pár dní, pár návštěv toalety a byl pokoj, ale já si něčeho všiml...

Jak jsem tak ležel zachumlaný po krk v posteli, horečkou zmítaný a slabý jako malé děcko, tak jsem dostal strašnou žízeň. Tělo potřebovalo doplnit tekutiny, tak jsem se sebral a... no a asi za hodinu se mi podařilo z té postele zvednout a pro tu vodu si dojít. A chtělo to hodně vůle. Možná všechnu, co jsem v sobě zrovna v tu chvíli měl.

Hodně teď mluvíme o vůli, o kultivaci našeho vnitřního ohně. Jak je vůle důležitá a především, jak moc dneska často chybí. Taková ta moudrá věta, že vůle ovládá pozornost a skrz pozornost můžeme něco měnit. A tak hodně a dlouho dýcháme, sedíme, stojíme, lezeme ještěrky, držíme minuty ve stojkách nebo lezeme do ledové vody, abychom mohli něco změnit. Naši studenti na lekcích by mohli vyprávět. Vůle je moc moc důležitá, ale...

Přece vám muselo být jasné, že přijde nějaké ale. Vždycky je nějaké ale. Každá mince má přece ty tři strany a na výjimky se nehraje.

Je to normální

Když se dneska ohlédnu zpět, mám pocit, že jsem měl vždycky silnou vůli, i když mi to tak třeba nepřišlo. Musel jsem mít, protože jinak si nedokážu vysvětlit, jak jsem mohl tak dlouho fungovat, jak jsem fungoval. Tělo je holt úžasné a poradí si s ledasčím, zvlášť když jste ještě mladí, plní energie a váš oheň hoří naplno. Ale vše má svoji cenu.

S trávením, bolestmi břicha jsem měl problémy odmala. Nebyl jsem v tomhle holt úplně silný a odolný jedinec jako někdo, kdo se krmí obsahem popelnice a pak ještě schroupá i tu samotnou popelnici a nic to s ním neudělá. A mám pocit, že jsem tenkrát trochu ty odpadky jedl, alespoň z dnešního pohledu. Tenkrát se holt tolik neřešilo, zda je vše bio. Takže lančmít z konzervy na táboře byla největší pochoutka, lepek ještě nebyl sprosté slovo a rohlíky s podravkou ke svačině byly na denním pořádku. No prostě břicho mě bolelo často. Hodně často. Ale ono když v něčem takhle žijete odmala, tak vám to připadá tak nějak normální, zvyknete si. Ve finále možná ani neznáte nic jiného, tak ani nevíte, že to není normální. To takhle nemají všichni? Aha.

A normální taky pak bylo studovat Fakultu tělesný výchovy a sportu, denně plavat, běhat, dělat gymnastiku, posilovat kvůli holkám a do toho jíst mraženou pizzu a smažený rybí prsty s hranolkama. Jako student holt nemáte na rozdávání a je potřeba šetřit. Šetřit na sobotu večer a občas i na ten pátek večer a někdy na středu večer, však to znáte. Studentský život jako každý jiný, úplně normální.

Špatný jídlo, na to alkohol a noční život, hodně pohybu a málo regenerace. Cirkadiální rytmus ještě tenkrát nikdo nevymyslel, u modrého světla se usínalo a pobyt na slunci byl dobrý tak možná na opalování. Pamatuji si například, že problémy s trávením, bolesti břicha pro mě byly tenkrát tak normální běžnou denní anabází, že jsem u sebe v kapse všude nosil toaletní papír, kdyby náhodou to zrovna přišlo. Sranda.

Oheň musí z něčeho hořet a když nepřikládáte, tak začne pomalu skomírat.

No a pak to sranda chvíli moc nebyla. Přišly totiž panický ataky, úzkosti, únava a problém vylézt z postele a dojít si nakoupit. A vám to pořád nedochází, hledáte důvody všude jinde, jen ne ve vašem životním stylu. To je určitě jen v hlavě. To je tím, jak tenkrát... A cvičit je potřeba, škola se sama nedodělá, ten mindrák z toho, že jste hubený taky bez posilovny nevyřešíte. A tak přichází na řadu ta vůle. Je to přece jen o vůli! Scharzenegger to říkal a jo, ještě říkal, že moc spím, ha! A tak to nějak dáváte. Organismus totálně vyhořelej, ale ta vůle. Ta vůle vás žene dál a tak přesto všechno studujete, trénujete, pracujete. A je to těžký. Ale v těch motivačních videích říkali, že to má být přece dřina, že je to NORMÁLNÍ a že se to musí překonat. A tak překonáváte a překonáváte. Překonáváte se ve škole, v práci, v tréninku, překonáváte se doma uklidit, udělat si večeři, vstát z postele. Překonáváte se jít s kamarádama ven, překonáváte každý den. Nějak. Vůlí.

A pak už to nejde...

Není to normální

Ležel jsem v té posteli, k smrti unavenej, s bolestmi břicha a najednou si uvědomil, že takhle jsem se dřív cítil každý den. KAŽDÝ DEN! Nechápu, jak jsem to zvládal. Zpětně se teď vlastně obdivuju. Jak velkou vůli jsem musel mít, abych v tomhle denně žil. Abych to překonával den co den. Přišlo mi to normální, ale dneska už to pro mě normální není ani trochu. Ta neustálá únava a úzkosti už pro mě nejsou normální. Už si nepotřebuju pouštět motivační videa, abych si šel zacvičit nebo nakoupit. Bolesti břicha už nejsou normální, vlastně už jsem zapomněl, jaké to je a díky za týden prošlé kuřecí, které mi to jednou za čas připomene. Nic z toho už není normální, ale kdysi bylo. A je dobré si to občas připomenout, protože máme tendenci zapomínat.

Pokud máte pocit, že nemáte dostatečně silnou vůli, třeba se pravidelně hýbat, zkuste se zamyslet, jestli to nemůže být i částečně kvůli tomu, že už vám na to žádná vůle prostě nezbývá. Pokud totiž spotřebujete většinu vašeho denního přídělu na to vstát vůbec ráno z postele...

Já pracuji na kultivaci vůle denně, protože mi to přijde důležité. Ale taky si moc dobře uvědomuji, že to nemusí a možná by nemělo být vždy jen o ní. Že to celé, ten takzvaný život, nemusí být jen dřina a překonávání překážek a sebe a kdoví čeho všeho ještě.

Musel jsem prožít několik vyhoření, abych tohle pochopil. A díky bolesti břicha, úzkostem a panických atakám už dneska vím, že je důležité mít nejen silnou vůli, ale také dobře jíst a dobře pít, chodit ven na slunce a dobře spát, všímat si cyklů a to nejen cirkadiálních. To vše je důležité a mnohé další...

„Mou touhou je moudrost, ne cvičení vůle. Vůle je silný slepec, který nese na zádech chromého, který vidí.“ — Arthur Schopenhauer

Dá se změnit sport pohybem?

Sun, 05 May 2024 13:41:54 GMT

Zas jednou proběhl NFL draft a já jednu celou noc nespal a užíval si s dalšími NFL fanoušky v Praze tu show v přímém přenosu. A pak ještě další dva dny jsem sledoval, už s menším napětím, dalších šest kol tohohle „házení šipek“ a snahy trefit zlato uprostřed uhelného dolu.

Letos byl draft poněkud zvláštnější. O jeho jedničce se totiž vědělo už v podstatě od začátku minulé sezóny. Tím vysokoškolákem, který je předurčen k tomu být superstar tohohle sportu je Caleb Williams. A jestli si vzpomenete na můj článek, který jsem věnoval Patricku Mahomesovi, tak to má velmi podobný důvod.

Podívejte se sami s jakou lehkostí někdo umí roztočit „míč“ a hodit ho hodně daleko a přesně.

Caleb je jednorožec.

Akorát si upřímně myslím, že vůbec.

Když všichni dělají totéž, ale jeden ne…

Jendorožec v tomhle slangu znamená, že je někdo velmi, velmi výjimečný. Patrick Mahomes to před sedmi lety byl, ale nikdo to o něm moc netušil až na pár lidí, kteří doufali, že k nim draftem třeba propadne, a taky až na Kansas City Chiefs, kteří „vytrejdovali“ směrem vzhůru, aby si ho mohli vzít dřív než někdo další.

U Caleba to už je celé jinak. Byl označován za velmi talentovaného celý rok a je jasnou jedničkou. A bývá připodobňován právě k Mahomesovi. A věty, které o něm slyšíte nejčastěji zmiňují to, že je pohybově nadaný. Velmi.

Možná je to talent, možná je to ten tradiční přístup. Možná je to Mahomes jako vzor. Jedno je jisté - liga si začíná všímat pohybově nadaných borců a je jen krůček od toho zjistit, že je to replikovatelné. Podívejte se na tohle.

Tenhle klip obletěl po Superbowlu svět. Všichni quarterbeci dělají v tréninku totéž, ale jeden ne. Ten jeden se jmenuje Mahomes a tohle je výsledek. Z toho, co jsem se dočetl, předpokládám, že Caleb bude podobné zvířátko. Zatím se mu říká jednorožec, ale tuším (doufám), že brzy se to stane normou.

Není důležité být extrémně atletický, ale umět atletičnost použít, když je potřeba.

Co teda dělat jinak? Odpověď se skrývá v citátu výše a v jedné historce, kterou Ido rád opakuje při různých příležitostech.

Uměl jsem několik shybů na jedné ruce, ale pak jsem přišel na lezeckou stěnu a tam mě přelezla třináctiletá holka. Kde je moje síla teď? A k čemu mi je?

Podívejte se na sociální sítě různých atletů. Uvidíte zpravidla dvě věci: silový trénink a ten daný sport, který dělají.

A já rád kladu provokativní otázky takže: Myslíte, že by tomu člověku pomohl třeba moderní tanec?

Kajaky, fotbal, hokej…

Byl jsem se teď nedávno podívat na kanál v Troji, kde se jela nominační kvalifikace do reprezentace. Koukám na kluky a holky, jak tancují tělem mezi tyčkami a představuji si našeho zen archera, páteřní vlny, únikové hry (ne, nemyslím ty, co se chodí ve skupinkách do uzavřených sklepů) a další hry a drily.

Ten stejný den odpoledne jsem se byl podívat v našem fotbalovém „pralese“ a viděl jsem hromadu příležitostí pro flocking, kolektivní žonglování, skákání, házení, periferní vidění… A to nemluvím o footboxu a podobných hrách, které by zrovna tam taky našly využití.

V hokeji, na který jsem nedávno začal chodit ze zájmu, jak se ti lidé vlastně hýbou, je to to samé. Umění se zpevnit, povolit, tedy bojové a taktické drily, volnost kyčlí. Nebudu dál pokračovat, ale zakončím tenhle blok takovou další provokativní otázkou, kterou už jsem někde slyšel: Kolik síly je moc síly?

Update systému

Nemám v zájmu rozporovat benefity silového tréninku. Je prostě nutnej. Jak říká Petr Růžička, který trénuje pražské Lvy: „Podívejte se na ty týpky, co sem jezdí hrát ligu mistrů z Itálie. Proti nim jsou naši kluci drobečci.“ Trochu zvláštní označení pro lidi, vedle nichž 1,90 chlap vypadá jako trpaslík.

Ani nemám v zájmu říkat, že to někdo dělá špatně. Ono to funguje.

A plně chápu, že profi sportovec, který má většinu dnů dvoufázové tréninky, těžko bude hledat další hodinu na to, aby třeba vlnil páteří. Zvlášť když výsledek není 100% jistý. Narozdíl od toho, když bude silnější.

Ale mám v zájmu říkat:
„Heleďte, tenhle kluk není jednorožec. On nevidí víc barev pohybové duhy od narození. On se tomu jen věnoval jinak než vy ostatní a pochopil.“

Možná se to u takového atleta projeví tím, jakou bude mít techniku daného sportu, nebo tím, že bude méně zraněný, nebo tím, že bude mít rychlejší rozhodovací procesy než kdokoli jiný před ním. Nebo taky třeba vůbec nijak a celá jeho práce navíc přijde vniveč. To nikdo nevíme.

Ale klidně si nechám vytesat na náhrobek tvrzení, že pohybová (nesilová) příprava tak, jak ji známe od Ida, bude jednou nutnou součástí vývoje mladého atleta v rámci aktualizace jeho pohybového aparátu. Klidně to i s někým zkusím.

Nevěřím totiž v jednorožce. Věřím v pohyb.

Propojování světů

Wed, 24 Apr 2024 09:51:20 GMT

Co vás vystihuje? Pro co žijete? Co je váš oheň?

Každý z nás má něco, co je mu nejbližší, pro co žije, co rozdmýchává vnitřní plamen, co ho baví. Ne? Pak je třeba to objevit, jinak může život ztrácet barvy.

Pro mě to bylo celé mládí judo. Vždy mě bavila ta všestrnannost, kterou tento svět nabízel. Měl jsem rád každý aspekt tohoto umění. Od komplexní gymnastiky, přes koordinační výzvy, po silově i mentálně vyčerpávající tréninky. Nikdy jsem nebyl TOP reprezentant, ale na každý další trénink mě tahala touha v něčem se trošku posunout, něco se přiučit, zlepšit se. Ať už to byla technika, taktika nebo kondice.

Dřív jsem se bral za SPORTOVCE (a bylo to tak), ale dnes se zpětně vidím spíš jako STUDENTA..

V dojo jsem strávil pod různými trenéry pár tisíců hodin. To se do člověka tak nějak zapíše. Nebo spíš – stane se to jeho součástí. Už to nevymažu. Ani nechci. Judo mi dalo, krom fyzické zdatnosti a psychického klidu, hlavně přátelství na celý život.

Opuštění bubliny

Když jsem ve svých 19 letech vycestoval do světa, začal jsem objevovat další disciplíny a sportovní kultury. Ovšem až objevení „Movement culture“ ve mě opět zažehlo jiskru. Jiskru stejnou, kterou ve mě celé mládí křesalo bojové umění. Nyní to nahradila všestrannost ještě obsáhlejší.

V domnění, jak jsem šíleně komplexní – jsem začal zjišťovat, že vůbec – že mám spoustu prázdných míst, které je třeba vyplnit..

Díky učitelům tohoto zdánlivě nespecifického oboru „Movement“, jsem na věcech, které jsem dřív dělal tak nějak „nevědomky“, začal nyní pracovat více „vědomky“.

Odlepil jsem nálepku SPORTOVEC a přilepil.. no vlastně nepřilepil nic, tento obor asi ještě nemá název, a možná mít ani nebude.. jen jsem prostě zahájil svou vlastní pohybovou praxi a stal se studentem.

Praxe

Mé tréninky nyní (posledních pár let) převážně tvoří vyplňování mezer, které se v procesu života vytvořily.

Ty mezery nejsou specifické sporty, ale spíše kvality, které s různých sportů/ tradic /disciplín, pochází. A já se rozhodl tomu všemu věnovat čas.

Doplňte si sami, kterým odvětvím dominují tyto kvality:

Skoky, dopady, generace výbušnosti,..
Orientace v prostoru, na zemi, ve vzduchu,..
Zrak, periferní vidění, bystré reflexy,..
Organická/ úpolová síla, partnerská práce,..
Timing, sladění nohou, taktika,..
Kreativita, sebevyjádření, emoce,..
Dech, mentální soustředění, myšlenkový úklid,..
Vnímání těžiště, struktury těla, prázdnoty,..
Opravování bolístek, cílené uvolňování vs. zpevňování.

Ať už si daná odvětví pojmenujeme nebo ne, jde o to, že s tak širokým zájmem nemohu být specialista ani na jeden obor. Nejsem Chuck Norris. Ani samuraj.

Nejsem samuraj, jsem jen týpek z Česka, co žije pro něco, co je zaryto hluboko uvnitř mě.

– Jiří Procházka

Co se ovšem stát může (a děje se), že díky rozšiřování mé bubliny mohu pozorovat různé souvislosti a principy, které se napříč disciplíny protínají. A to mi dává velkou svobodu v dalším objevování. Aspoň tak to nyní vnímám.

Obohacování navzájem

Co mi vrtalo poslední roky hlavou je – proč jsem se těmto věcem nevěnoval dřív? Při judu? Přeci by mě to všechno diametrálně posunulo a třeba bych i byl ten TOP reprezentant? Možná.

Důvodů je mnoho.

Tak zaprvé – vše je jak má být a přijde v pravý moment. Za druhé, byl jsem mladý a dravý, vše mimo judo bylo tabu. Za třetí – musela se ctít tradice a všechny ty chvaty a pády se drtily po tisících opakováních. Na izolovaný trénink zraku a kreativity a dechu a výbušnosti a uvolňování a a a.. prostě nebyl čas. Tak to bylo. A jsem za to rád. Mnohému mě to naučilo. Naučili mě to mí trenéři. A jsem jim vděčný.

Dnes – po 7 letech studií u různých učitelů – si troufám tvrdit, že můžu judistům (a nejen jim) přinést něco, čím obohatím přístup k tréninku, kde jsou ty mezery, které čekají, až je někdo objeví, a zatmelí.

Díky Českému svazu juda a Jiřímu Vaňkovi jsem byl poctěn vypustit první vlaštovku s tmelem a začít vyplňovat mezery, které v judistickém světě jsou. Na začátku dubna 2024 jsem učil první seminář s pracovním názvem „Pohybové hry & inteligentní síla„, kde se přes 40 trenérů nechalo inspirovat a dostalo nový impulz pro svou praxi..

Jestli se jim to líbilo, to jsem nechal posoudit je samotné (reference níže)

Petr Růžička se svými mezioborovými znalostmi zanechává stopu v Extraligovém volejbale už dlouho. To stejné Michal Štefek u sportovních lezců. Kamarád Gianni Locarini z Paříže dlouhodobě pracuje s olympijskou vítězkou v judu Clarisse Agbegnenou. Já se o to nadále budu snažit v českém judu.

Věřím, že propojení světů „Movement“ aneb to, co učíme v Pohyb je život, a světa sportu se bude prohlubovat dál, a bude přinášet ovoce.

Pokud by jste rádi obohatili svou bublinu, ať už máte klub, svaz anebo tým – mile rádi se domluvíme na spolupráci, neb Pohyb je to, pro co hoříme.

Reference

Dane, chci touto cestou ještě jednou poděkovat za přínosný seminář. Něco takového jsem hledal už delší dobu. Snažím se hledat a měnit tréninkové jednotky, aby to bylo zajímavé. Myslím si, že dobré věci se mají chválit a nebrat to jako samozřejmost. Váš seminář byl přínos! – Rudolf Kortus, Judo Klatovy

Seminář měl pro mě obrovskou hodnotu. Osobně mě velmi inspirovaly cvičení, zejména ta část, která se zabývala rozcvičkou. Byla úplně odlišná od běžných rozcviček, avšak plnila stejnou funkci. Tato nová forma mě opravdu oslovila. Inspiraci, kterou jsem získal, nejen využívám při cvičení s dětmi, ale také při svém vlastním osobním rozvoji. Děti jsou nadšené z této nové metody rozcvičky a uvádějí, že se po ní cítí lépe protažené. Vedení semináře bylo velmi příjemné a přátelské. – Matyáš

Seminář se mi líbil, za mě rozhodně dobře postavené (co se týče časového rozložení – jednotlivých bloků, i předváděných cviků). Cviky a aktivity byly srozumitelně a dobře ukázané a vysvětlené, z mého pohledu byl i dostatek času na vyzkoušení. Určitě bylo fajn i to, že na sebe cviky navazovaly, a ukázali jsme si další úrovně – kam to posunout.
Tvoje vedení bylo fajn, dával jsi prostor na případné dotazy, v případě nějakého problému nebo potřeby dalšího vysvětlení ses nám hned věnoval. Na semináři celkově vládla pohodová atmosféra. – Vendula Weberová, Judo Klatovy

Ještě jednou moc děkuji za skvěle vedený seminář. Osobně se mi to líbilo od prvního okamžiku až do posledního. Jednotlivá cvičení jsem již vyzkoušel v rámci mých tréninkových skupin, děti naprosto nadšené a chtějí pokračovat dále. -Jakub Mareš, Judo Turnov

Líbilo se mi, že jsi nám dal dostatek prostoru si vše vyzkoušet, abychom cvičení pochopili na svém těle a tím si to i lépe zapamatovali. Nejvíce mě zaujaly asi hry a průpravy s tenisáky. S většinou z ostatních cvičení jsem se již někdy setkala, ale míčky jsem na judu ještě použít neviděla a rozhodně se je chystám zapojit do tréninku, protože mi ta cvičení připadala zábavná a všestranná. Celkově bylo školení super, opravdu přínosné! -Tereza Havelková, Judo Čáslav

Seminář si mi moc líbil. Zkusili jsme si cviky, které jsou vhodné pro běžný trénink i malých judistů. Konečně seminář, z kterého jsem si odnesla mnoho použitelných dovedností a nápadů. Nejvíc se mi líbil twister, koala a postřehová hra s tenisáky. Je super, že některé hry mají i více úrovní, takže se jen tak neomrzí a dají se použít pro více věkových skupin. -Veronika

Dane, Tvůj seminář byl jednoduše skvělý. Cviky jsou na první pohled jednoduché (tady opravdu jen na první pohled :-)), snadno zapamatovatelné a hlavně zábavné a účinné. Ukázal jsi, jak na omezeném prostoru, bez potřeby dalšího náčiní, procvičit celé tělo i mysl. Hned jsem pár cviků vyzkoušela se svými svěřenci a nejen mezi nimi zavládlo nadšení. Obdržela jsem totiž zpětnou vazbu od rodičů, že i oni si cvičení vyzkouší. Takže úspěch na plné čáře! – Lenka

Děkuji! ❤️

Chci zemřít jako klaun

Wed, 27 Mar 2024 12:55:51 GMT

Úvod

Chci skočit ze skály. Rozhodl jsem se, že zemřu. Nedalo se nic dělat, prostě musím. Znamená to ale několik věcí. Musím si najít vhodnou skálu, nesmí být ani moc vysoká, jinak se budu bát a nikam neskočím, a nesmí být ani příliš nízká, jinak si jen polámu kosti a budu do konce života jezdit na vozíku.

Musí tam také být čisto, přece neumřu někde, kde se dole válí hromada odpadků. To přece pozůstalým nemůžu udělat. Ideálně, když kolem budou růst různé kytičky, ať je to hezký obrázek. Ale zas je škoda je zaplácnout do země, takže musím dávat pozor a dobře se trefit.

Ideálně by také nikdo neměl chodit jen tak kolem. Přece svojí smrtí nezkazím někomu první rande. Nebo co hůř, mohl bych mu spadnout na hlavu.

Smrt je vážná věc.

Když jdu na to, nohy se mi chvějí a kolena podlamují ještě dřív než dojdu k okraji. Musím je narovnat a rukama nohám trochu pomoci, aby tam dokázaly dojít. Teď jen pečlivě vyrovnat špičky, pěkně přes okraj, tak jak nás to učili na plavání. Ale ne zas moc, jinak se jen převážím a nebudu se moci pořádně odrazit.

Kap..kap..kap... Ale né. Začíná pršet, teď tu budu muset počkat dokud zase nevysvitne slunce. Nechci umírat v dešti.

Dělat to jako ten největší expert

Asi tušíte, že tohle je všechno jen jako. Opravdu nehodlám nikam skočit. Ani o tom nepřemýšlím jinak než pro účely téhle etudy.

Nedávno na festivalu Nablízko katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU, jsem si po letech zkusil zase být klaunem. Věc veskrze pohybová, která mi před těmi osmi lety, kdy jsem tam studoval vážně nešla. Chtěl jsem vědět, jak moc mi studium a učení pohybu v naší škole pomůže s něčím, co pro mě byl hluboký výstup z komfortní zóny.

A byla to docela zásadní zkušenost, protože se mi pojmenovalo několik prvků naší praxe.

Jak je vidět z ukázky na začátku, klaun je "tisíciprocentní" expert. Chce, aby se mu všechno vydařilo úplně perfektně. Ano, sleduje se tím účel gagu a pokud to nebude přehnané, divák to nebude chápat a nebude k tomu mít žádnou emoci. V našich končinách si stačí vzpomenout na Pata a Mata. Kolikrát jsme se každý chytali za hlavu z jejich řešení, které ale vychází právě z tohohle požadavku. Chtějí mít vše hotovo. Perfektně.

Buď si to nedovolí, nebo to po nich nikdo nechce

Tohle bychom měli zažívat i my. Například v našich pohybových hrách. Chceme dělat vše na 1000%, abychom z toho něco my a náš partner měli. Jenom při tomhle nasazení se ukáží některé kvality, které jinak zůstávají smutně stranou.

A ano, sranda u toho je taky. Jen jiná než taková ta klasická kecací.

Aby tohohle byl klaun schopný, musí si umět všímat. Sebe i okolí. Být napojený. Hanka Malaníková nám během workshopu říkala, že klaunova pupeční šňůra vede k divákům. Tahle pupeční šňůra je obecně dobrý příměr, protože to je to, co chcete mít se svým partnerem při naší praxi.

A je jedno jestli jste ten partner vy ve stojkách nebo je to kolega student při hře, koneckonců může to být i vaše dítě doma u večeře. Ta pupeční šňůra všímavosti by tam vždy měla být přítomná.

Co je na tom ale důležité, je to, že se to dá naučit. Co je důležitější? Že to děláme na našich hodinách.

To byl právě ten největší rozdíl mezi dobou, kdy jsem na DAMU studoval a mojí nynější návštěvou workshopu. Všímal jsem si v sobě daleko víc věcí. Třeba toho, že jsem moc rychlý.

Vynořilo se to jako takový divný pocit, že je něco mimo rytmus, přemýšlíte, zkoušíte to nějak spravit, víte, že je to rozbitý a najednou vás zastaví a etuda končí. A vám to dojde: Byl jsem moc rychlej.

Je to jako kdyby mi někdo nainstaloval jemnější rozlišení.

Tělocvična jako maska

Jedna z věcí, která klaunskou praxi od té naší zdánlivě odlišuje je maska. Ta nejmenší maska na světě, kterou všichni důvěrně známe. Stačí nasadit červený nos a realita se nám změní, jsme klaun a svět dostal nová pravidla.

Nicméně tohle je svým způsobem něco, co se děje v našich tělocvičnách. Moji studenti často reflektují, že se tam cítí „bezpečně“, aby si mohli zkoušet. Je to i jeden z důvodů proč lidé chodí do fitness center a necvičí na ulici. Místo na cvičení je jako maska, má svá pravidla, svět se změní a vy jste „nuceni“ cvičit.

Ale to, co se děje ve vás, ideálně nezůstane jen pod maskou, ale propíše se do vašeho každodenního života. A největší přenositelnost má právě praxe všímavosti.

Na závěr mám pro vás jedno cvičení. Až půjdete do sprchy, zkuste se osprchovat jako klaun. Nic se nesmí pokazit, všechno musí bejt v absolutním pořádku. Každý pohyb sprchou bude mít svůj smysl.

Můžete to natočit a sdílet s námi na soc… Nebo radši ne.

Nedalo mi to.

Pardon.

Aby tělo mohlo dýchat

Sun, 25 Feb 2024 21:10:53 GMT

Petr Růžička před 7 lety napsal článek, který pojednává o dechu. To znamená v době, když ještě dýchat nebylo zas tak moc populární a nikdo to v podstatě nedělal. Dnes už naštěstí víme, že dýchat je vlastně celkem fajn a dle mnoha studií to vede k významnému prodloužení délky života. Jak to tedy bylo- dva výdechy, půl nádechu, pak zatnout biceps nebo...? Pokud nechcete jen spoléhat na nejistou a výsledky nezaručující metodu pokus/omyl, tak Petrův dobu předběhnuvší článek je rozhodně dobrou volbou.

Ostatně berte tento kus textu spíš jako jakési doplnění, pokračování a pobídku k tomu, aby jste si Petrův článek přečetli. A pokud jste ho už kdysi četli, tak přečetli znovu. Přijde mi to důležité.

Aby to lépe dýchalo

V článku se zmiňuje tzv. CP test. Test komfortní zádrže dechu. Je to velice zajímavá zkouška toho, jak na tom s dechem jste. Teď, pokud jste test vyzkoušeli s nevalným výsledkem nebo prostě jen máte pocit, že vaše dýchání není optimální, tak jak na tom pracovat?

Jedna věc je začít běhat, potápět se nebo něco podobného.

Druhá věc jsou různé dechové techniky, těch je spousta a spoustu taky děláme v rámci našich lekcí.

No a třetí věcí, často opomíjenou, takovou nepřímou, je určitá "optimalizace" vašeho metabolismu, aby to jakože lépe dýchalo, samo. Buněčné dýchání, využití CO2 v organismu a tak.

Dnes chci psát o té třetí možnosti, protože mám pocit, že se obecně řeší asi nejméně, respektive nespojuje se úplně přímo s dýcháním jako takovým. Že by hamburger nebo pobyt na sluníčku měl vliv na to, jak dýchám? Pokud mám s dechem problémy nebo s ním chci nějakým způsobem pracovat, tak nejspíš zajdu na jógu nebo se začnu věnovat tomu běhání, ale málokdo asi úplně jako první začne řešit své noční návštěvy McDonaldu.

K námětu na tento článek mě vlastně přivedla kniha Dech od Jamesa Nestora. To je taková ta kniha, která může za to, že si dneska všichni na noc lepí přes pusu izolepu.

V té knize autor dělal takový pokus. Zajímalo ho, jaký vliv na nás má dýchání pusou. No a tak 10 dní dýchal jen pusou, pak 10 dní nosem a následně to porovnával. Aby to mělo nějaký význam, nějakou validitu, tak se snažil po tu dobu vše okolo dělat stejně. Stejná pohybová aktivita, stejné jídlo, chodil spát a vstával ve stejnou dobu. A já se zarazil u toho jídla. Není to tam nijak rozebíráno, je tam jen jedna zmínka, že každý den večeřel těstoviny. Zajímavé. Pro mě. Pro jeho výzkum to bylo úplně jedno, protože šlo o to zjistit, jaký je rozdíl mít otevřenou pusu nebo zavřenou a to se povedlo. Ale mě to zaujalo.

Dýchá se nám po těstovinách lépe nebo hůře?

Petr ve svém článku píše tom, že CO2 (oxid uhličitý) není jen něco hnusného, co musíme vydechnout, ale je velmi důležitý z hlediska navázaní přijatého kyslíku a jeho rozvodu v těle. Zjednodušeně jde o jejich výměnu- čím víc máte v těle CO2, čím vetší máte na něj toleranci, tím větší potom je využitelnost O2, které přijímáte nadechnutím. Na tom je taky založena většina dýchacích technik, na které narazíte.

No a tady je dobré si uvědomit, že ten CO2 má v těle mnohem víc úloh než jen výměnu s kyslíkem. Jen namátkou třeba redukci stresu, bránění vázání estrogenu v těle nebo ochranu proti toxinům produkovaným endotoxinem ve střevech atd. Takže samé fajn věci.

A jsou jiné, už ne tak fajn věci, které produkci CO2 v těle snižují. Největší problém je, když je člověk hypothyroidní- zjednodušeně řečeno mu nefunguje dobře štítná žláza. To má za následek, že pak nefunguje dobře celý metabolismus. Špatná produkce tepla, špatné zpracování glukózy, vytváří se málo ATP (energie) a s tím i málo CO2 skrze Krebsův cyklus. Dochází k respirační alkalóze kvůli nadbytku estrogenu a s tím souvisejícím nedostatku minerálů, nejvíc vápníku a sodíku (soli), atd. Nerozumíte ani slovu, ztratili jste se? Nevadí, není potřeba být biochemik. Stačí vědět, že když vám nešlape dobře metabolismus, nehřejete, tak to má velký vliv na produkci vašeho CO2 a pak vám třeba nejde právě ten CP test.

Neodpustím si tady ještě jednu zajímavost, ale pokud nejste otevřené mysli, tak prosím přeskočte (nechci pak dostávat do schránky výhružky smrtí):

Údajně oxidace glukózy vytváří CO2 ještě před vstupem do Krebsova cyklu (to je takový to, kde vzniká ATP pomocí zpracovaní cukru, tuku, proteinu a kde právě ten CO2 ve velké míře jako "odpadní" produkt vzniká) a celkově její zpracování vytváří víc CO2 než tuk. Takže možná z tohohle pohledu glukóza neboli sprostě česky cukr jakože dobrý? Neee au, nehažte po mně kameny! Ovšem na druhou stranu, pokud zpracovaní glukózy nefunguje správně, kde se zase můžeme bavit o inzulinové sensitivitě nebo právě už nedobře fungujícím metabolismu jako takovém (viz. výše), tak jsou pak výhodnější pro tvorbu CO2 zase spíš tuky. Hmm, nechat si to chvíli poválet po mozkových buňkách...

Jsou to zajímavé věci, když se v tom člověk začne šťourat. Jeden čas jsem to hodně zkoumal, dostal se hodně hluboko do králičí nory. Začal jsem ale cítit, že mi to ubližuje ve smyslu hledaní nějaké ultimátní pravdy, která ale nejspíš neexistuje. Tak jsem z ní vylezl zpět na povrch a dost věcí si dovolil zapomenout, ale ta nora někam vede. Kam? No, to nechám už na vás.

Pokud Vás to zajímá hlouběji a chcete se taky vydat za Alenkou, tak doporučuji začít článkem Raye Peata, kterého už zmiňoval i Petr v tom svém.

Experiment jako metoda výzkumu

Tak a teď teda co s těma těstovinama? Vlastně nevím. Otázkou je, jestli dělají našemu metabolismu dobře nebo ne. Jestli ho zrychlují nebo zpomalují. Jestli nás ohřívají nebo kvůli nim naopak postupně vychládáme. A to je těžká otázka, protože nejsou těstoviny jako těstoviny (stejně jako není cukr jako cukr- au, další šutr do hlavy). Můžete mít těstoviny z pšeničné mouky nebo ze špaldové a nebo třeba rýžové. To je přece velký rozdíl. Můžete mít super bio těstoviny a nebo zářivě zeleně svítící geneticky nahecované supertěstoviny. Taky velký rozdíl. A třeba jsou těstoviny na prd obecně, třeba je dobré jíst jen zeleninu a ovoce, co já vím.

Kde je teda ta pravda, kde se jí dočtu? Která kniha nebo které video na youtube? No tu pravdu se nikde nedočtete, ani vám ji nikdo nepošeptá. Můžete se krmit návody a přesnými protokoly od biohackerů, ale ve finále ji stejně musíte objevit sami, ve vás (ostatně jak jsem už psal tady). Vaše tělo moc dobře ví, co mu dělá dobře a sdílí to s vámi. Neustále. Občas šeptá, občas musí křičet, pokud neposloucháte. Tak poslouchejte.

Jeden čas jsem různě experimentoval s tím, že jsem si před dechovou praxí měnil vstupní podmínky a pozoroval, jaký to má vliv na dech (jeho délku, lehkost apod). Jednou jsem to zkusil na lačno, pak po nějakém tučném jídle, po vepřu knedlu zelu, po steaku nebo jsem si dal těsně předtím lžičku medu, trochu ovoce, vypil vodu se solí... Bylo zajímavé sledovat, jaký to má na kvalitu dechu vliv.

Když to pak začnete pozorovat, vnímat a zkoumat, tak věřte, že přijdete na to, jestli vám těstoviny dělají dobře. A ani k tomu nemusíte znát cykly pana Krebse.

Proč nebýt papouškem

Wed, 21 Feb 2024 15:11:15 GMT

Sexy teorie

Jestli mě sledujete na nějaké sociální síti, tak jste si asi všimli toho, že každý víkend teď sedím s Ido Portalem na Zoom callu a spolu s další cca 100-200 lidmi trávíme tři hodiny posloucháním teorie pohybu.

Krom toho, že Ido je hláškovací stroj, tak tam předává mnoho velmi hodnotných pohybových konceptů, na kterých stojí naše učící praxe. Jsou to takové ty věci, o kterých tu Petr Růžička jako Idův přímý student psal už před x lety na svém blogu. Jen namátkou obsah vs. obal, update operačního systému, pohybové formy a další.

Přiznám se, že je to hodně sexy na poslouchání. Tolik „revolučních“ věcí. Citáty stoiků proti tomu vypadají jak z minulého století. Ale všechny tyhle vědomosti mají jedno velké ale. A to prosím takové, které platí úplně obecně ve všem. Takže se teď protáhněte, nadechněte a dávejte pozor.

Žádný z těch citátů a konceptů není můj.

To není zas takové moudro, jaké jste asi čekali, vždyť jsem sám psal, že nám to říká Ido, tak jsou jeho. Ale já to myslím doslova. Ne jen tak, že jsem ho neřekl.

Ono to totiž moje nakonec být může. Jak? Praxí. To je takovéto slovo, na které začínáme být všichni alergičtí, protože ho možná trochu nadužíváme, ale když ono se to kolem něj všechno motá. Všechny tyhle koncepty je nutné nejdřív sežvýkat a pak nechat rozležet v hlavě. V podstatě to nejhorší co můžeme udělat, je slepit si ty poznámky z toho a hned to na někoho vysypat.

Jak jsem narazil

Nejlepší je samozřejmě příklad z vlastní zkušenosti. Takže po jedné takové přednášce se mi hrozně líbilo, jak Ido říkal, že je velmi dobře si zkusit cvičit v blbých podmínkách. Nemocný, s kocovinou a tak. Proč? Třeba protože až jednou budeme staří, tak nám prostě nebude dobře 90% času, ale praxi bychom měli mít dál. V sobotu jsem to slyšel a v úterý jsem to šel nadšeně říct studentům. Jak myslíte, že to dopadlo? Asi stejně jako teď když to čtete. Nemám to ještě rozleželé, strávené a přemýšlel jsem o tom minimálně. Jen jsem si opsal neurčité zápisky ze sešitu.

Prostě nic moc. Takže to zas pusťte z hlavy.

Důvod je jednoduchý mám málo praxe v takovém stavu, většinou to prostě vzdám a nic dělat nejdu. O praxi se starými lidmi můžu říct to samé, vím kulový, nejstaršímu mému studentovi je něco kolem 60. A zrovna je zdravý jak řípa. A k tomu všemu jsem tu větu slyšel jen jednou, anglicky a ještě v úplně jiném kontextu. Co vám z toho dokážu předat? Vůbec nic. A z očí zmatených studentů jsem si hned uvědomil, jakou chybu jsem udělal.

Je normální jíst a pak trávit

Asi každý víme, že vyblejt to, co sníme není úplně normální a že je to možná důvodem k tomu, někam zajít. Porucha příjmu potravy je dneska docela rozšířená a začínáme si zvykat na svět, kde je pomalu víc lidí, kteří jí prošli než těch kteří ne.

Čeho si ale okolo sebe všímáme minimálně, je porucha příjmu informací. Petr Vojtíšek o tom psal nedávno velmi podobný článek tomuto. A asi nebude náhoda, že si oba všímáme toho samého nezávisle na sobě.

Já mám docela pochopení proto, že musíme být výkonní, neustále se zlepšovat, dívat se stále vpřed (kde se vidíte za rok touhle dobou?). Je to tlak na to neustále čerpat nové a další. A tohle super nové, co jsme se včera naučili, hned zítra použijeme na cizího člověka, nebo o tom napíšeme článek, jak je to revoluční. A ono třeba i je, ale jak to můžu vědět den poté co jsem se to naučil?

Nebylo by bylo fajn se na chvíli zastavit, zařadit to do své praxe, pořádně strávit a nakonec to pěkně natrávené, tělem zpracované, začít používat?

Možná jste si totiž všimli, že každé jídlo, které sníme, má po strávení svůj odpad. Informace taky.

Abych mohl tvořit

Sun, 04 Feb 2024 16:29:32 GMT

Moc dobře si pamatuji, jak jsem před lety přišel poprvé do posilovny s certifikátem o absolvování kurzu osobního trenéra v ruce. Jak jsem se rozhlédl a ušklíbl se. Sedy lehy? Lopatky v téhle pozici? Kolena přeš špičky? No ještě, že už jsem tady. Spasitel přichází a zachrání ty nebohé ovečky před věčným ohněm pekelným.

No a pak jsem začal mít praxi. A víc praxe a najednou jsem zjistil, že to není všechno tak jednoduché. Že to není všechno jen černé a bílé. A začal jsem zjišťovat, že čím víc toho o cvičení a pohybu vím, tím víc vím, jak málo toho vlastně vím. Však to znáte. A přišla pokora.

A tu mám, alespoň doufám, tak nějak doteď. Alespoň co se týká pohybu, cvičení.

Cyklus se opakuje

Říká se, že v přírodě se vše děje v cyklech. A ty cykly se neustále opakují. Střídání ročních období, den a noc, příliv a odliv, nádech a výdech, mír a válka... A někdo i říká, že ty cykly se budou opakovat tak dlouho, jak to bude třeba.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem nedávno seděl v kavárně a psal článek. Článek o tom, jak žít svůj život. O přístupu k životu, principech, životě jako praxi. Bylo to zrovna nedlouho po tom, co jsem dokonce měl na podobné téma přednášku pro své studenty. Studenti pokorně naslouchali a aura spasitele nabývala na síle. Stejně jako tenkrát v té posilovně. Pokora se vytratila a opakování cyklu bylo nevyhnutelné.

Je těžké být potichu, když vám naslouchají.

Psal jsem a moudro střídalo moudro. Co řádek to odpověď na všechny otázky vesmíru a pak se něco stalo. Z nádechu se stal výdech, po letu nahoru přišel pád dolů. A já to celé přeškrtal, vytrhl a zmačkal. Kdo sakra jsem, abych někomu radil, jak má žít? Na co si to tady vlastně hraju? Umíš stojku a myslíš si, že jsi sežral všechnu moudrost světa? Najednou jsem se znovu cítil jako ten arogantní fitness cucák s čerstvým diplomem v kapse. A to už jsem znova být nechtěl. Přišla pokora, a tak jsem ten zmačkaný papír vyhodil a šel si dát radši cheesecake.

Je potřeba napsat článek

Ten večer jsem se potkal se svým kamarádem a vyprávěl mu o téhle své existencionální krizi a on řekl něco moc zajímavého. Něco důležitého.

Člověk musí mít pocit jedinečnosti, aby mohl tvořit.

Představte si, že na jedné straně máte někoho, kdo si něco přečte na googlu a hned to hlásá do světa jako jedinou pravdu světa. Nic moc. Na té druhé pak máte někoho, kdo může být mistr svého řemesla, ale své umění si vezme sebou do hrobu, protože má pocit, že stále neví dost na to, aby si mohl dovolit svou moudrost sdílet. Dva extrémy. Dva konce jednoho spektra. Protipóly. Asi se shodneme, že ani jeden extrém není ideální, takže nějaký ten střed?

Být ve středu. Hm, to už jsem někde slyšel, ale jak se tam dostat? Vzpomeňte na začátek, jak se z arogantního fitness trenéra stal dnes SNAD pokorný učitel pohybu. Skrze praxi. Praxe je klíč. V tomhle případě ale nestačí jen ta pohybová praxe, protože se z vás může stát ten mistr pohybu, co sedí někde v jeskyni a nikdo o něm neví. Nemá komu předat své mistrovství. A to ničemu a nikomu neslouží. Ani jemu. Protože stejně jako oheň dává teplo, tak učitel předává své teplo, když učí. A on potřebuje předat své teplo, ze své samotné podstaty bytí. Potřebuje žáky, stejně jako oni potřebují jeho. Bez žáka není učitel a bez učitele není žák. Takže je potřeba praktikovat i něco jiného než jen pohyb v opuštěné jeskyni na vysoké hoře. Je potřeba napsat článek.

Pokud nebudete věřit, že máte, co říct, tak nikdy nic nevytvoříte. Žádnou knihu, žádný obraz, žádnou hudbu. Nikoho nic nenaučíte. Nepředáte své teplo. A my potřebujeme tvořit. Stejně jako dítě, které postaví hrad z kostek se špatnými základy nebo namaluje státy jako jednotlivé planety. Tvoření vede ke zkušenosti a ze zkušenosti si můžeme vzít ponaučení. A pokud si ho nevezmeme, tak se cyklus zopakuje. Hrad spadne a začne se stavět znovu. A znovu, dokud nezůstane stát.

A pak ho sám zboříš a začneš znovu, milý učni života.

Když boucháte kladivem

Tue, 30 Jan 2024 14:04:27 GMT

Představte si, že vedete továrnu na zatloukání hřebíků. Najmete dělníky a pozorujete je při práci. Po nějaké době si všimnete, že jeden z nich zatlouká hřebíky na deset úderů kladivem a zbytek v průměru na čtyřicet. A vy jako dobrý majitel budete chtít zjistit proč a ideálně to naučit i ty ostatní.

Zní vám to trochu přitažené a vlasy? Jenže něco podobného se opravdu stalo.

Sovětský svaz země neomezených možností...ve výzkumu

V moskevském centrálním ústavu práce se ve dvacátých letech prováděl výzkum, který se snažil zefektivnit práci dělníků. K tomuto výzkumu byl přizván mladý Nikolai Bernstein, vystudovaný lékař a brzy jeden ze zakladatelů kinesiologie a biomechaniky.

Za pomoci blikajících žárovek a dlouhé expozice studoval pohyb různých dělníků. Dal malou blikající žárovku třeba na zápěstí zkoumané osoby a nechal exponovat fotografický desku v relativně temné místnosti. Na výsledné fotografii se pak vždy zaznamenala poloha žárovky v různých časech. Tím jste pak dostali trajektorii zápěstí během jednotlivých úderů. Případná rychlost pohybu v daném místě pak šla určit z rozmazání stopy žárovky. V podstatě šlo o takový motion capture systém začátku 20. století.

A výsledek byl velice zajímavý. Vzpomeňte si na příklad výše - jak byste předpokládali, že se hýbe ruka dělníka, který dokáže hřebík zatlouct na deset úderů proti ruce dělníka, který to dokáže za čtyřicet? Myslíte, že efektivní cesta je bouchnout vždy stejně? Že zvládnete techniku natolik, že vaše ruka vždy udělá ten stejný pohyb a trefí hřebíček na hlavičku?

Opak je pravdou. Pokud opravdu chcete trefit hřebíček na hlavičku, vaše ruka nikdy neudělá úplně přesně ten stejný pohyb.

Když nám tohle Ido řekl na první lekci Movability, kurzu, který vysvětluje teorii toho, co děláme, spadla mi čelist. Tak nějak jsem tušil, že ne všechny opakování vypadají stejně. Ale nikdy mi nedošlo, že je to vlastně neefektivní a nemožné od přírody.

Technika versus záměr

Když chci praštit hřebík na hlavičku, můžu k tomu přistupovat dvěma způsoby. Učit se techniku a trvat si na ní, abych ho trefil. Anebo chtít každým úderem trefit hřebík na hlavičku. Problém vyvstane v tom, že způsob našeho pohybu má příliš mnoho stupňů volnosti. Možností, jak něco udělat, je mnoho a žádná výuka techniky nám nedovolí ovládnout všechny. Možná je občas dobré něco vzdát a nechat se vést jen tím, že to chci udělat. Nechat to nervové soustavě, ať to vyřeší za mě.

Příklad z naší praxe může být chytání míčků při žonglování. Zatímco sledujeme místo v prostoru, kde míčky obrací směr, necháváme náš mozek, aby si v klidu dopočítal, kam dopadnou a přesunul tam ruku. Jeden z důvodů proč se spousta lidí nenaučí žonglovat, včetně mého minulého já, je proto, že se snaží každý hod hodit stejně. Pilují techniku házení, místo toho, aby se soustředili na to, kdy mají vyhodit další míček a nechali svůj nervový systém dělat práci, ke které byl určen.

Tohle uvažování Bernsteina nakonec dovedlo ultimátně k zásadní myšlence:

Neděláme opakování. Ale děláme a vytváříme pohyb vždy znovu a znovu.

„Doing repetitions, without repetitions.“ - Nikolai Bernstein

To má docela důležité konsekvence a nejen na poli pohybu v tělocvičně, ale i filosofické, pokud chcete o pohybu přemýšlet nějak dál.

Cesta k přítomnému okamžiku

To co se totiž tomu efektivnímu dělníkovi daří, je to, že je v každém úderu plné soustředěný. Je plně v přítomném okamžiku, který se promítá na plochu hlavičky hřebíku. Trefil ho ve svém životě už nespočetněkrát. Ví přesně, co chce udělat. I když ho vychýlíte, postavíte trochu jinak, tak ten hřebík trefí. Protože ví, co chce udělat.

Tohle není úplně jednoduše naučitelná věc. Proto také výzkum efektivity práce dělníků v tomhle byl slepý. Ale ukazuje nám to cestu. Jestli si vzpomenete na prošlapávání cesty sněhem ke kadibudce, tak jedna taková cesta dveře-kadibudka je naše zkušenost s daným úkolem. Vyšlapali jste tu cestu od dveří za jediným účelem, najít kadibudku. Teď už ji máte a chodíte po ní každé ráno. Jenže někdy víc vpravo, někdy vlevo a někdy uprostřed. Občas po ní skáčete po jedné noze a když máte kocovinu, tak ji šněrujete. Ale vždycky tam dojdete, protože váš úkol je dojít do kadibudky a je to v tu chvíli to jediné, na co se soustředíte. Určitě u toho neposloucháte podcast, nebo nepřemýšlíte nad úkoly do práce.

Repeat vs. Repetition

Ido končil tenhle blok přednášky o Bernsteinovi takovou filosofickou otázkou, co vlastně v naší praxi děláme. Jestli děláme „prachsprostá“ opakování, nebo se snažíme vždy znovu a znovu vytvářet ten pohyb, což má pak další důsledky z hlediska učení se, bytí a vůbec 🙂.

Takže až vám zas někdo řekne, že máte udělat 20 opakování něčeho, tak se k tomu můžete postavit dvěma způsoby:

Ten první je, že dvacetkrát něco zopakujete.

Ten druhý pak, že uděláte dvacetkrát ten jeden pohyb.

Je v tom malý, ale velmi zásadní rozdíl. A teď běžte ven a zkuste zatloukat hřebíky, nebo žonglovat. A zkuste se u toho nechat být.

P.S.: Pokud se chcete do Bernsteina ponořit trochu víc, můžete si přečíst jednu z pár biblí naší praxe: Nikolai Bernstein, Dexterity and Its Development

Fascie fascie hejbejte se..

Wed, 10 Jan 2024 11:07:11 GMT

Asi každý z nás zažil pocit, když se ráno probudí a "zničehonic" nemůže otočit hlavu do strany, protože má zablokovaný krk. Zřejmě hned začneme hledat důvody proč tomu tak je, jestli jsme se předešlý den prochladili, přetížili, špatně jsme spali na polštáři, měli den plný stresu.. nebo se nestalo nic takového a přesto krk stále bolí.. Asi musíme pátrat pozorněji. Možná to může být ovlivněno tím, co jsme včera večeřeli nebo taky nějakou událostí, co se nám stala v dávné minulosti. Že to zní zvláštně? Jak to s tím souvisí? No, čtěte dále tento příspěvek o fasciích a možná to na konci až tak zvláštně znít nebude..

Popořadě

Prvně si musíme říct, o čem že to v tomto článku bude řeč. FASCIE. Kdo ví, co toto FASCInující slovíčko znamená, může tento FASCInující odstavec přeskočit, ostatní se pojďme nechat FASCInovat.

Česky nejlépe lze tento pojem přeložit jako "povázka" neboli kostrbatě "blána obepínající sval", ale to nám stejně nic moc neřekne. Proto zůstaneme u-původem latinského výrazu-a raději si ho blíže vysvětlíme.

Vysvětlení, co to vlastně je, není až tak složité, jako to, co vše v našem těle fasciální systém ovlivňuje. Jak již bylo zmíněno v překladu, jsou to blány, přesněji pavučiny blan, pojivové tkáně, které ovšem neobepínají pouze svaly, ale také vnitřní orgány a kosti. Fascie se plazí okolo páteře, plic i srdce. Jsou propleteny s nervovým systémem a dokonce ovlivňují náš systém imunitní. Tato pavučina je protkána skrz naskrz naším tělem jako souhvězdí propojené tenkými provázkami, gumičkami, kde i pohyb té nejmenší hvězdičky může způsobit reakci na druhém konci vesmíru.. ehm, těla.

Kdo by se chtěl podívat na skvělé video s pomerančem, tak uvidí nejen pomeranč, ale i živý zoom na struktury v našem těle a jejich vzájemnou komunikaci.

Trauma

Velice zajímavou schopností, kterou fascie mají - je uchovávat v sobě zážitky z minulosti. Jak je to možné? Všichni víme, že životní traumata (i radosti) se mohou ukládat kdesi do těla, povětšinou do hlavy. A pokud se danému zážitku/ bloku/ strachu neotevřeme, nevystavíme - může to ovlivňovat naši psychiku a nevědomé rozhodování v konkrétních situacích. Ale možná jsme také zaznamenali, že se zážitky zapisují do těla fyzického. Když zažijeme stresovou situaci nebo traumatizující nehodu, kde utržíme i nějaké zranění, například si poraníme koleno a jdeme na operaci - pak není překvapující, že kdykoliv se podíváme na vzniklou jizvu - tak si na událost vzpomeneme. Stejně tak, když zažíváme dlouhodobý stres, například na střední škole, kde nám jde o dobré výsledky, ale po celé 4 roky se nám svíral žaludek z testů, pak kdykoliv v životě podstupujeme nějaký test, podobající se škole - tak se nám pocit sevřeného žaludku vrací, i když ve skutečnosti o nic nejde. Něco více se o tom dá přečíst v knize Tělo sčítá rány.

Teď zpět k fasciím.

Ať už jde o poraněné koleno z nehody nebo stres ze školy - fascie u toho byly vždy. A na vše reagovaly. A nějak to s nimi otřáslo, buď hodně a jednou (nehoda-koleno) nebo to s nimi třáslo lehce, ale často (škola-testy). A jelikož jsou, jak jsme si řekli, propleteny všude a vším, tak se může stát, že nás sem tam na událost z minulosti upozorní jako připomínku kdekoliv jinde v těle, kde jsou zrovna ty dráhy gumiček a provázků povoleny, oslabeny. Třeba na krku, třeba po tréninku, kde se zrovna nic moc nedělo, ale "něco někde" povolilo, otevřelo se, připomnělo se. Ty pavučinky jsou velice tvárné, chytré, obsahují hodně vody a také nervová zakončení, takže jsou velice úzce spojeny s naší CNS. A když se něco třese, často nebo hodně (nebo obojí) s našimi nervíky, fascie si to dost pravděpodobně budou pamatovat - mají vlastní paměť.

Zkušenost

Stane se, že po cíleném strečingu (ať už si pod tím pojmem představíte cokoliv), uvolnění fasciálního systému, se změní nálada. A někdy enormně. Jeden náš student s námi na lekci cvičil poprvé streč fascií, který známe od našeho učitele Juana. Tento cvik protahuje intenzivně tělo od paty až po prsty na rukou. A následující dva dny ho to rozhodilo tak, že, jindy radostná nálada hraničila se splínem a depresí. Mně osobně se stalo, že jsem po několika týdnech tréninku uvolnil svaly okolo bránice natolik, že jsem po hlubokém nádechu na pár vteřin omdlel.

"Isuues are in the tissues." - Ida Rolf

Obojí je reakce organizmu, že se něco děje, že se něco otevřelo. Ať už je to emoční změna nebo fyzická transformace. V obou případech je to výzva k dalšímu zkoumání. Ovšem jemněji, zodpovědněji. Chceme mít vlastní zkušenost.

Zkoumejme

Když se probereme se zatuhlým krkem, bolavými zády nebo zdánlivě ničím nepodmíněnou mrzutou náladou - zkusme hlouběji zkoumat. Špatnému fyzickému nebo psychickému stavu pomůže znovunapojení se na sebe. Ať už několika minutami meditace v sedě, kdy cílenou soustředěností skenujete tělo a "vnitřním hmatem" (postupnou maximální soustředěností) prohmatáváte jednotlivé části a snažíte se přijít, kde ještě to tahá, bolí, tlačí a hledáte souvislosti. Nebo oblíbenou klidnou muzikou s dechovým cvičením. Anebo - světe div se - pohybem. Dobré je, že pro uvolnění těla nemusíme znát žádné konkrétní cviky, nemusíme vědět kde a jak fasciální pavučina přesně vede - stačí zavřít oči, vnímat se a dělat intuitivně to, co je pro nás v daný moment příjemné. 15 minut intuitivních jemných pohybů s klidnou muzikou po ránu může být příjemná aktivace těla i mysli na všední den, i když nás zrovna nic nebolí. Popřípadě lehký "workout" s prvky floorworku, terminologie páteře či shakingu může být pro bolavé ráno dobrý lék..

Jako všechno - chce to čas, chuť to změnit a ideálně nějakou tu moudrou knihu o těle (třeba Anatomy trains s krásnou grafikou a skvělými popisy jednotlivých partií).

Závěrem

Pokud jste přečetli celý článek, pak vás možná napadne, že pohyb fascií je vlastně všechno - chůze, dřep, i poškrábání se za uchem. Ovšem zacílení na konkrétní fasciální propojení už vyžaduje jistou znalost anebo velmi citlivě vybudovanou vnímavost vlastního těla. Směle do toho - studujme.

Dozvěděli jsme se dnes, že fascie jsou všude, jsou pružné, mají vlastní "paměť" a drží naše tělo pohromadě. O tom, jaké konkrétní cviky pro konkrétní řetězce můžeme použít, či jak se dají fascie "otužovat" pro lepší pohyblivost celého aparátu (těla) si povíme zase příště.

Zajímavá doba

Tue, 05 Dec 2023 11:08:22 GMT

Žijeme v zajímavé době.

Je těžké dneska něčemu věřit. A je to čím dál tím těžší. Televize, internety, umělá inteligence. U poskládaných písmenek už jsme si na to asi celkem zvykli, ale že se nedá věřit už ani fotkám nebo videím, to je vlastně celkem novinka. Vymění se hlava nebo tělo, přidá se jiný hlas a nebo se to celé vygeneruje od nuly a nikdo nic nepozná...

Shodou náhod (pokud na ně věříte) na mě během psaní článku vyskočil článek o fitness influencerce Aitaně. Co je na ní zajímavého? No hlavně to, že neexistuje. Je totiž kompletně vytvořená umělou inteligencí. Stovky tisíc sledujících na instagramu, propaguje doplňky stravy a ne jen to... měsíčně vydělává přes sto tisíc korun a to zatím žije asi jen čtyři měsíce. Šikovná holka.

Nedávno jsme se na tohle téma bavili, když tu měl seminář náš učitel a kamarád Juan Rueda. A on řekl jednu velice zajímavou věc.

Je to jen o hloubce, jemnosti vnímání. O ničem jiném. Před pár lety jsme všichni poznali, když si někdo hrál s photoshopem. Málokdo si spletl animovanou postavu s živým hercem (mám pocit, že různé pokusy o lidské postavy v dřívějších animácích musí dodnes někoho strašit ve snech).

Všichni jsme to viděli, protože to bylo jednoduché vidět. Teď už to je o dost těžší, ale pořád je možné to vidět. Jen je potřeba nasadit ostřejší čočky. Jak?

"Pouze skrze naše tělo jsme schopni vnímání reality kolem nás. Nic jiného nemáme, to jediné je naše. Pokud chceme realitu lépe a hlouběji vnímat, pak je nezbytné pracovat na poznávání a vylepšování nástroje, který je k tomu určen. Našeho těla."

Takže pohyb. Čekali jste snad něco jiného? Jak jinak chcete poznat své tělo- poznat, kde má mezery, než skrze pohyb. Poznat ho a pak vylepšit, propojit, tak jak je potřeba. Naučit se ho ovládat, protože je to náš přijímač a zároveň spojovací článek. Spojovací článek s realitou, ale i s tím za ní (ne, není to celé jen o tom poznat nějaké fake fotky). A to vše se děje právě skrze pohybovou praxi.

Proto nám v Pohyb je život nestačí síla nebo mobilita. Proto nám nestačí mít svaly. Máme je taky, ale my potřebujeme víc. Protože náš záměr je možná jiný než záměr někoho jiného. My potřebujeme MNOHEM víc. Nejen tu sílu a mobilitu, ale i rytmus, koordinaci, rovnováhu, klid i neklid, hrát si, objímat se i prát se, běhat, skákat, házet, lézt po zemi i nad zemí... sakra, jestli to jde, budeme i létat! Všechno, co slouží danému záměru. Všechno, co nám umožní lépe vidět a žít, prožívat, to, co se tu děje v nás a kolem nás. Protože co jiného.

Dovětek

Nedávno jsem zaslechl moc zajímavý názor, jeden z těch mála pozitivních, že vlastně tahle doba by mohla vést k tomu, že když nemůžeme věřit ničemu kolem sebe, tak se začneme alespoň snažit věřit sami sobě. Poznávat sami sebe. Obrátíme pozornost z venku dovnitř. A to se mi líbí. To se mi moc líbí. To je totiž začátek.

"Skrze pohyb poznáváme sami sebe. A skrze sebe poznáváme". - Definice Pohyb je život

Dita

Wed, 29 Nov 2023 17:23:02 GMT

Tohle je Dita. Maminka tří dětí. Dita od jara začala navštěvovat hodiny Pohyb je život. Dita od jara shodila 11 kilo a cítí se skvěle. Náhoda? Nemyslím si.

Asi víte, že nejsme, opravdu nejsme, ten typ organizace, která by lákala na vysekaná břicha a dobře nastajlované modelky v bikinách, aby si každý myslel - že takhle, přesně takhle, bude do léta vypadat, pokud s námi hned zítra začne cvičit. A ještě k tomu dostane slevu na členství, když začne ještě dnes.

Ale to, co děláme, je, že sem tam zveřejníme příběh o někom, kdo s námi cvičí, kdo je, stejně jako my, úplně obyčejný, pracující člověk a tak nějak se cítí (a vypadá) dobře. Lépe.

Nikomu neslibujeme zázraky. Nebalamutíme historkami o tom, že stačí začít a rázem se vše změní. Naopak, jsme k našim studentům velice upřímní v tom, že pokud doopravdy chtějí, aby se něco změnilo, ať už je to psychický či fyzický stav, obecné naladění, nebo bolístka na těle, pak je to hlavně o nich samotných, ne o nás. My pouze přicházíme s nabídkami a možnostmi, jak lze všechno, cokoliv si kdokoliv usmyslí, změnit. A to, co se děje na našich lekcích je, že vybízíme k hlubšímu pozorování sebe sama, dbáme na kvalitní a efektivní provedení, ukazujeme nástroje, jak se díky pohybu dá ulevit od různých bolestí a předáváme naší vášeň - vášeň k pohybu a zkoumání těla.

A to, co se pravidelně děje je, že lidé - naši studenti - přicházejí s tím, že se vlastně nic moc nezměnilo, ale všechno najednou jde tak nějak jinak, lépe.

Dita je ukázkový příklad, jak to může vypadat.

Dita od března k dnešnímu dni shodila 11 kilo. A je to pouze a jen její práce. Její práce na sobě. Lepší sebe-vnímání, kontrola stresu a hospodaření s jídlem. To, že zrovna v té době začala navštěvovat naše lekce je, zdá se, jen náhoda. :)

Ovšem, jak sama říká, má to velký vliv na její osobní pohodu.

Na jaře jsem se cítila nejistě, při mých aktivitách, i v životě. Díky tomu, co děláme, se cítím šťastnější a spokojenější, lépe zvládám situace všední i nenadálé. Člověk se dokáže více na sebe napojit, cítit, co potřebuje, vnímat nejen jak chodí, jak stojí, jak dýchá, jak se hýbe, ale také, jak se o sebe všestranně stará, kam směřuje svou pozornost. Cítím jistotu v tom, co dělám a jakým způsobem vystupuji, a to jako člověk, matka, kolegyně, kamarádka, studentka. Díky hlubšímu sebepoznání mi přijde vše mnohem snazší. Jen toto nastavení nesmí skončit minutu po lekci, ale musí se to nést s sebou domů, do běžných dní a žít to. Pak se dějí změny.

Vždy studentům říkáme, že cvičení s námi pohybem začíná, ale pohybem nekončí. Jde to mnohem dál do hlubších prožitků - emočních a mentálních. A taky výsledky přicházejí, ale ne za týden, ani za měsíc. Jde o konzistentní, vytrvalou praxi a nekončící, ale příjemný, proces. Když si to dovolíte.

Tajemství rozcviček

Sun, 26 Nov 2023 21:28:44 GMT

Trávím teď docela hodně času v gymu a pozoruju ‘normální’ lidi, kteří tam chodí, a to co dělají. Je jedno jestli jsou sami nebo s trenérem, průběh bývá vždycky stejný.

Rozcvička, nebo lépe anglicky, warm-up.
První a druhé kolo nějakého silového tréninku. Mrtvé tahy, sáně, dřepy. K vidění je fakt vše a je to skvěle vysvětlováno místními trenéry.
Kardio dodělávka na konci.

Tenhle vzorec se opakuje v podstatě pořád dokola. Má samozřejmě nějaké plánování, zvlášť když jste třeba profesionální sportovec, ale v podstatě je to dokola totéž a dneska vám takový program vymyslí i trochu chytřejší AI.

Jaká je dnes úloha trenéra? A jaká bude?

Co se ale hodně mění i v trénincích, které pozoruji, jsou rozcvičky. A dost často se tam objevují věci, které děláme s našimi studenty u nás na hodinách. Žonglování, házení míčků o stěnu, chytání tyče padající na zem, koordinační drily, řekněte si. Ale narozdíl od těch věcí, co přijdou po rozcvičce, tyhle jsou v hrozné kvalitě a v podstatě nevysvětleny.

Vždyť je to jen rozcvička.

Proč ne, vždyť těžiště tréninku a důvod proč tam lidi chodí, leží někde úplně jinde.

Ale je to obrovská škoda.

Co vás zlepší víc? Hra pracující na postřehu, nebo benchpress?

Tady někde je také schovaný rozdíl mezi normálním fitkem a Pohyb je život. My ty věci z rozcvičky bereme vážně. Nedávno jsem četl článek o tom, jak je rozcvička dobrou příležitostí nechat atlety ‘čuchnout’ k chaosu. Protože sport přeci není jen nalajnovaná věc, kde se pořád děje to samé, ale do hry vstupuje mnoho neovlivnitelných událostí. Co když je zrovna „ta blbost“, co děláte v rozcvičce je to, co vás posune nejvíc? A tohle se děje všude, nejen tam kam chodím.

Vše má svou cenu, naší cenou je čas.

V naší škole z chaosu žijeme a učíme si v něm dělat řád naší praxí. Nestrávíme nad žonglováním pět minut jednou týdně. Ale desítky minut. Za ten stejný týden. Snažíme se pochopit, co se u nás musí stát a jak se to musí stát, abychom začali žonglovat. A potřebujeme k tomu tu stejnou pozornost, kterou ten stejný člověk v gymu dává do mrtvého tahu. A taky čas. Hodně času.

Tahle serióznost rozcvičkových věcí nám dává jednu velkou výhodu. Učíme se znát sami sebe. Naše reakce, naše schopnosti, naše rozpoložení. Začínáme chápat, kde začínáme a kde končíme. To se vám v klidném scénáři funkční, lineární síly s velkou pravděpodobností nestane, protože děláte pořád dokola to samé (ale i v tom je to možné).

Ano také to dělám. Je to efektivní a potřebuji to. Ale navrch tomu brouzdám chaosem s míčky nebo tyčkou nebo s paličkami od bubnu. Protože to je potrava pro mozek a pro mě, abych se rozvíjel jako člověk.

Australské dobrodružství 9/9

Sat, 04 Nov 2023 19:14:09 GMT

Nechat to všechno doznít, užít si čas s nejbližšími, povyprávět zážitky, přepnout z režimu studenta do režimu učitele, naskočit zpět do práce s dětmi i dospělými. A pak-po týdnu doma si sednout a shrnout australské dobrodružství do posledního článku. To byl plán, který jsem si zadal po zpáteční cestě z Melbourne. Týdny sice uběhly tři, ale úkol je splněn. Uvařte si oblíbený nápoj, usedněte do gauče nebo do seizy a nechte se na pár minut inspirovat zápisky z 9 týdenního tréninkového pobytu u Juana Ruedy.

Intensive v číslech:

9 týdnů
10 studentů
108 lekcí
414 hodin praxe
8 hodin denně
3 popsané deníky
3 promeškané lekce kvůli rýmečce
1 lehké zranění kvůli vlastní blbosti
1 učitel
& nepočítaně zážitků

Tak co? Jak bylo?

Otázku, kterou jsem dostal od KAŽDÉHO, s kým jsem se po návratu potkal. Je to moc milé, jsem velmi potěšen, když se kdokoliv zajímá. Odpověď ovšem jednoduchá není. Respektive je. Bylo to super. Mnohdy náročné-fyzicky, mentálně, ale mělo to smysl. Byl to zážitek na celý život. Cestování je boží a Melbourne je krásné místo na zemi. Ale doma je doma. Tolik long story short, odpověď, se kterou si vystačí mnoho z těch, kteří otázku "Jak bylo?" položí. Ti, kteří se doopravdy zajímají o to, jak bylo, co jsem se naučil, co můžu předat, se se mnou chtějí potkat dál a osloví mě, zda bychom si spolu mohli zacvičit, potrénovat, prodiskutovat některé z témat, upřímně se zajímají "Jak bylo.". A, věřte mi, není moc jiných věcí na světě, které dělám radši, než učím a trénuji s někým, kdo má skutečný zájem na sobě pracovat a zlepšit se. Takže se nebojte nic a ptejte se, rád předám, co vím.

"No more secrets."

- Juan Rueda

No a pro ty, co se ptát nechtějí, ale přece jen je zajímají zajímavosti ze druhého konce světa - sepsal jsem mé 9 týdenní dobrodružství v Austrálii do pár řádků.

Není dobrodružství jako dobrodružství

Je mezi námi spousta dobrodruhů, kteří se vydávají na výpravy do exotických krajin, do hor, na rozbouřené řeky, pod hladiny moří. A zažívají dobrodružství objevováním krás světa. Vezou se na vlnách endorfinu a adrenalinu z nových míst a dechberoucích výhledů. Taky to mám rád, rád obdivuji přírodní úkazy a mám kus dobrodruha v sobě. Toto australské dobrodružství však bylo tak trochu jiné objevování. Po většinu času totiž šlo o výpravy do světa vnitřního. Do sebe. Do své hlavy a do svého nitra. Skrz náročný trénink a praxi. Neříkám, že jsem si každý den sahal na dno, ale byly takové chvíle. Celého Intensivu se zúčastnilo pouze 10 lidí, 10 studentů z celého světa. Každý z jiného odvětví. Dnes už se téměř všichni věnují všestrannému přístupu, ale základ má každý jinde. Thai boxer, řeckořímský zápasník, bruslařka, americký fotbalista, bojovník ji-jitsu, hokejistka, tanečnice, skejťák i "nesportovec". A každý si sahal na dno někde jinde. U mě to byl ze startu box. Nikdy jsem pravidelně neboxoval. A najednou byl boxerský trénink každý den. Žádné šílené výměny, ale dlouhé, technické tréninky. Pro někoho odměna, pro mě trest. Spoustu, spoustu detailů, které jsem musel každou vteřinu zpracovávat.

"Kryj si bradu, sniž těžiště, kulaté záda, hlídej distanc, vnímej nohy, kryj si bradu, kryj si břicho, vnímej rytmus, sleduj soupeře, nezavírej oči, dýchej, ruce nahoře, kryj si tu bradu!"

-Juan Rueda

No a pro mě, pro judistu, něco jako krýt si bradu po celý zápas nebo hlídat distanc, byly setsakramentsky těžké povely. Vždy jsem byl z těchto tréninků vyčerpán né až tak fyzicky (to taky), ale hlavně mentálně. Nebyla to totiž pro mě koordinační hádanka na 20 minut, ale třeba na 2-3 hodiny, a navíc, každé zaváhání znamenalo ránu boxerkou do hlavy. Naštěstí jsme netrénovali v ruském gymu, kde by do vás bili tak dlouho, než se to nenaučíte, ale s rozumnými parťáky, kteří se, stejně jako já, nepřijeli zničit, ale vzdělat se.

Nejiné to bylo v tréninku kickboxu. Pro někoho to bylo stejné v tréninku grapplingu. Což byla disciplína mě blízká, neboť je zde mnoho podobného s judem. Ale pro kohokoliv, kdo zažívá škrcení, páčení (i přes to nejbezpečnější prostředí, jenž jsme měli nastaveno) poprvé v životě a hned několikrát do týdne, to znamenalo stejné mentální vyčerpání jako pro mě v boxu. Pro jiné to bylo v tréninku akrobacie, gymnastiky, síly, otužování fascií,..

A víte co? Člověk si zvykne na všechno. Adaptuje se. Velmi rychle.

Všichni jsme to přežili. Bez zranění, fyzicky silnější, mentálně odolnější. Prvně díky nám samotným, že to nikdo z nás nezabalil, zadruhé díky skvělému vedení a za třetí - a tomu dávám velkou váhu - díky samostatnému mentálnímu tréninku.

Trénink mentální soustředěnosti

Můžeme to nazvat meditace, relaxace, stillness, soustředění na dech, myšlenky, pocity, energie, vlny,.. ale ve finále nejde o nic duchovního, nadpřirozeného. Šlo jednoduše o to - aby jsme kompenzovali veškerý fyzický trénink - umět se po delší časový úsek soustředit pouze na sebe. Sedět nebo stát. Nehnutě. Zprvu jsem tento typ tréninku bral jako další součástku naší praxe. Hodně se hýbeme, měli bychom se taky umět nehýbat, že? Sezení i stání s rovnou páteří v rámci svého tréninku praktikuji víceméně denně poslední 4 roky. Nic šíleného, ale 10-30 minut denně jsem se snažil dodržovat.

Po cca 3 týdnu Intensivu mi ale došlo, že tento typ tréninku není jen součástka praxe, je to nedílná část. A měla by být součást každé přípravy kohokoliv. Proč? V našem případě, kdy jsme cvičili 8 hodin denně bylo nezbytně nutné, abychom se učili udržet pozornost a bdělost co možná nejdéle. Trénovali jsme sebeobranu, na asfaltu, kde dovádíte protivníka několikrát za hodinu na zem. Box, kde okolo sebe hodiny mácháte pěstmi. Ji-jitsu, kde pár pohyby můžete prolomit loket. Stoje na rukou, kde hlídáte kamaráda, aby se v tom všem vysílení nezranil. A spoustu dalších disciplín, kde je jednoduše třeba zůstat bdělý, pozorný, jinak se může stát ošklivé zranění. Jedna z cest je, prostě to zkusit a doufat. Druhá, zodpovědnější, je podstupovat pravidelně trénink koncentrace. Když víte, že hodinu dokážete sedět na zadku, nepohnout se když vás něco svědí, bolí, trnou vám nohy, udržet pozornost pro rovnou páteř, hlídat ať Vám neutíkají myšlenky do fantazií.. pak se jednoduše zlepší vaše pozornost vůči čemukoliv. Ať už se učíte boxovat, driblovat, programovat nebo hrát na varhany.

Samozřejmě to není zadarmo. A není to tak, že by vám stačilo jednou za život 60 minut sedět nehnutě na zemi. Ale, stejně jako u jakéhokoliv jiného tréninku, jde o konzistentnost. Máte pro trénink hodinu denně? 5 minut na začátku nebo na konci seďte/ stůjte. Trénujete se sportovci dvoufázově 6x týdně? Dopřejte jim důkladný samostatný trénink zaměřený na mentální koncentraci. Dobře jim vysvětlete, proč je to důležité a uvidíte, jak se (časem) zlepší jejich doba pozornosti - a tím pádem i výsledky.

V opačném případě, který se dnes děje v našem "ezo rybníce". Kdy lidi objeví kouzlo meditace, řídí vše zenovou relaxací, všechno řeší tak, aby se to vyřešilo samo, aby vše jen plynulo a krásně voňelo.. a pak skončí bez práce a s více dluhy na účtu než batiky na tričku.. Je důležité si uvědomit, že pokud nechci žít v chrámu v odlehlých horách, ale v dnešní civilizaci - pak ano - je třeba vše brát s ledovým klidem, držet si odstup, ale taky vědět, kdy je třeba dělat činy a jít do akce. Proto je nutné trénink vnitřní praxe vyvažovat tréninkem fyzickým, náročným, aby se člověk zase pěkně postavil nohama na zem a viděl realitu dnešního světa. Čistě a jasně. Nezapomínat na živel ohně - živel činu.

"Ve spirituálním světě chybí dostatek fyzického tréninku."

-Juan Rueda

Transformace

Můžu říct, že celý pobyt byl silně transformativní, jasně. Stejně tak, jako může být transformativní jakýkoliv jiný týden v práci nebo zážitek při dobrodružství v přírodě. Co ovšem bylo specifické, byla velká koncentrace vedených tréninků do krátkého časového úseku. Za dva dny jsme odtrénovali to, co člověk, cvičící 2x týdně po 2hodinách, odtrénuje za celý měsíc. Proto bylo nezbytně nutné si vše zapisovat, zaznamenávat, jelikož v reálném čase bylo složité vše zpracovávat a spoustu věcí si stále sedá - a bude ještě dlouho usedat. Co se ovšem stala za opravdová nefalšovaná transformace-byla přeměna/ adaptace mého těla. S mými 70 kily (které si stabilně držím minimálně 6 let) jsem i odjížděl, ale když jsem opouštěl Austrálii, měl jsem na váze o sedm víc. 77kg.

Myslel jsem, že tam spíš pár kil shodím, ale ne. S 8 hodinami tréninku denně, jídlo normální, žádné hromady. Žádné doplňky krom obyčejného proteinu. Pro mě velká záhada. Ale čím víc nad tím přemýšlím-tím víc to dává smysl. Těžké tréninky, pravidelný-na sekundu přesný-režim každý den, žádný stres kvůli práci, mezi tréninky pouze jídlo a dlouhý šlofík. Tělo bylo velmi vklidu, hlava taky, soustředění pouze na jednu věc, tak se vše mohlo pěkně ukládat do potřebných míst. Budu rád, když si aspoň pár kil nabyté svaloviny nechám minimálně do Vánoc:)

Závěrem

Pokud jste můj poslední zápisek z Austrálie dočetli až sem, děkuji. Vážím si toho. I přesto, že nelze skrz řádky na monitoru či displeji předat ani zlomek toho, co za emoce a stavy jsem na této misi zažíval - přesto věřím, že v něčem může být tento příběh inspirací. Rád bych závěrem KAŽDÉMU doporučil jednu věc. Jestliže děláte něco rádi, se zápalem se k tomu rádi vracíte-věnujte se tomu víc. A ještě lépe - vyjeďte na nějakou dobu, pár týdnů / měsíc někam, kde se můžete věnovat pouze té jedné věci. Rádi malujete? Najděte si kurz kdekoliv na světě a malujte celé dny. Hrajete rugby? Jeďte na Zéland a trénujte pár týdnů s All Black. Trénujete box? Najďete si dobrého trenéra a jeďte za ním. Rádi prostě cvičíte? Jeďte kamkoliv a cvičte celé dny.

Samozřejmě to není realita, víte, že se jednoho dne budete muset vrátit a plnit povinnosti každodenního života (nebo ne), ale v něčem vás tato zkušenost změní, motivuje, inspiruje. Transformuje:)

Nehledejte, co bude vypadat dobře v životopise, nečekejte, že dostanete certifikát, který vám pak sám sežene práci. Hledejte cestu. Vaší cestu. Hledejte srdcem.

Že to nejde? Vždy je spousta důvodů, proč to nejde.. Ale kde je vůle.. znáte to.

Visící výzkum

Tue, 17 Oct 2023 12:55:40 GMT

Když jsem začínal cvičit v Pohyb je život, jedna z věcí, která mě nejvíc oslovila, byly výsledky vydřené praxí. To jak Ido mluvil o práci, o tréninku, v porovnání s tím, jak se hýbal a jak se hýbali jeho studenti.

Otázka, kterou často řešíme s ostatními učiteli je, jak ty výsledky kvantifikovat. Jak zaznamenávat progres studentů?

Máme super online aplikaci, která je známá našim online studentům, s možností zapisovat výsledky. Sypeme do všech horem dolem, aby si psali deníky. Ale data z toho vlastně moc nejsou. Nemáme grafy každého studenta a jeho progresu (až na Petra ve Lvech). Víme, že to funguje. Pak přijde někdo nový a v dnešní strašně moc evidence-based době chce vidět výsledky. A my máme jen neurčité:

„Tady Lojza se zlepšil ve shybech.“

S tím na pohovoru asi moc neuspějete. Natož u nového studenta, který může mít pocit, že vlastně nevíme, co děláme.

Z nějakého důvodu výsledky našich studentů nejsou tak moc vidět. A ani my se s tím nijak zvlášť nechlubíme, proč taky. Vždyť veřejně říkáme, že nám jde hlavně o tu cestu.

Ale teď se mi jako členovi akademické obce naskytla skvělá příležitost. Vést bakalářskou práci zaměřenou na jeden z těch základních bodů naší praxe, pasivní vis. Pokud vás zajímá, jak se doktorand seismologie dostane k vedení bakalářské práce oboru fyzioterapie, tak je to pro mě stejná záhada jako pro vás. Jako vedoucí tu ale nejsem pro kontrolu kvality anatomických popisů, ale pro kvalitu praxe a textů.

A vzhledem k tomu, že už jsem se něco navisel a moji studenti taky… No chápete.

O co jde? Změříme sílu stisku a pár dalších vstupních fyzioterapeutických parametrů. A pak zkoumaní budou buď:

Viset
Mačkat kolečko

Na konci studie, za 30 dní, znovu změříme vstupní parametry. A dostaneme nějaké výsledky.

Data!

Ty si pěkně vykreslíme a dáme do tabulek a ideálně je pak moje studentka obhájí před komisí.

A teď proč to píšu. Potřebujeme nabrat skupinu lidí, na kterých to budeme zkoumat. Takže pokud jste dočetli až sem a máte zájem o následující věci, klikněte prosím na tento formulář.

Máte problémy s páteří nebo rameny?
Chcete zkusit Idovu ‘hanging challenge’ a potřebujete k ní vnější motivaci?
Chcete vědět, jak je na tom vaše síla stisku a vaše tělo po letech cvičení (nejen) v Pohyb je život?
Nikdy jste se nehýbali a chcete zkusit jak zvládnete jeden ze základů naší praxe a ještě se u toho změřit?
Studujete s námi a chcete si vybrat malý projekt za domácí úkol jenže nevíte co?

Důvodů může být mnohem víc, důležitý je váš zájem a chuť projekt dokončit. Je to přeci jen závazek na 30 dní. Na konci nečeká zlatá medaile, ale výstupní vyšetření, dobrý pocit a graf s výsledky.

A taky konečně budeme moci říkat, že pasivní vis zlepšuje úchop o 50% u 10% probandů a u 75% z nich pak nastává lepší rozsah páteře ve všech směrech o tři stupně. Budeme znít učeně a nebudeme pořád muset jen říkat:

„Tak se podívej, jak se hýbou.“

Protože tomu rozumíme my nebo naši studenti. Ale pokud nás ještě neznáte, chcete vědět, kam se díky nám můžete posunout. A tohle je ta příležitost to exaktně zjistit. A u toho pomoci k jednomu titulu.

Kadibudka

Mon, 09 Oct 2023 15:42:34 GMT

Docela často se setkávám s přesvědčením, že některé cviky, pohyby, cokoli, se dají dělat jen jediným možným způsobem. Tím správným.

Nechci říct, že když máte 200 kg na zádech a děláte s tím dřep, že máte zkoumat možnosti technik, ale chci trochu nabourat tu představu, že existuje jen jedno učebnicové pojetí cviku. O tom, že učebnicové pozice jsou jen pro učebnicová těla ostatně psal Petr tady.

Správně je extrémně nebezpečné slovo - Ivana Vostárková, workshop Pohyb je život

Během letních lekcí jsem ale přišel na jedno fajn přirovnání pro víceméně každou věc, kterou učíme. A která vysvětluje to, co děláme - vy jako studenti a my jako učitelé.

Představte si, že jste v noci na horách, venku je tma jak v pytli, na zahradu napadlo půl metru sněhu. Bouda, ve které spíte, nemá vnitřní záchod a někde na zahradě je kadibudka. A vám se strašně chce.

Vyjdete ven, vrazíte do sněhu a začnete ji potmě hledat. Nevidíte na krok. Vyšlapávate sněhem cestičky, které se jak vlákna pavučiny linou sněhem od dveří. Až jednou tu kadibudku konečně najdete.

Každý další den chodíte na to stejné místo a postupně si děláte v tom bludišti cest dálnici dveře - kadibouda. Máte to přesně změřený, víte jak dlouho vám to trvá, trefíte tam i poslepu.

A pak přijdu já, vezmu tu kadibudku a dám ji na jiný místo v zahradě.

A budete mít...hmm...hnědý problém.

Nicméně jakmile se uklidníte, tak zjistíte, že tu zahradu znáte a začnete chodit těmi známými cestičkami, občas vyšlapete nějakou novou a kadibudku zas najdete.

A pak znovu a znovu a znovu, až na té zahradě není žádný sníh a já vám tu kadibudku můžu dát kamkoli a vy ji dokážete najít okamžitě (třeba po větru) a víte, kam máte jít.

Tohle je náš proces učení. Roky jsem se učil rytmus tak, že jsem klepal rukama na střídačku a u toho si říkal: 1 E and A a věděl jsem, že 1 a and jsou levá/pravá ruka a E a A ta druhá. Až do dne, kdy jsme měli workshop s Juanem a přesunul mi kadibudku. Najednou jsme neklepali na střídačku, ale po dvojicích. Levá, levá, pravá, pravá. No a já měl v kalhotách. Naštěstí jen chvíli, protože už v tom mám nějakou praxi a další den jsem ty lehčí věci zvládal už bez problémů.

No jenže pak opusíte dvojice a začnete dělat paradiddle…

A tak je to pořád dokola. Něco se naučíte a někdo vám to změní. Pořád řešíte nové problémy. Jak se poskládat, abyste udrželi sílu. Jak si zalgoritmovat daný rytmus, abyste se v tom vyznali. Co registrovat, když pracuju na něčem ve dvojici. Mozek hledá nejefektivnější řešení, aby mohl odpočívat a dál se zabývat tím, co budete mít dnes k obědu. Protože to je tisíckrát důležitější, než klepat paličkou o zem.

Dělat věci pořád stejně je dobře a má to smysl. Je to bezpečné. Ale ručím vám za to, že přijdou časy, kdy budete potřebovat něco udělat trochu jinak. Třeba ten úder udělat druhou rukou, nebo se zapřít o ipsi nohu a vy najednou nebudete vědět jak.

Protože vám nikdo nikdy nepřemístil kadibudku.

Australské dobrodružství 4.5/9

Fri, 08 Sep 2023 00:00:00 GMT

Člověk si zvykne na všechno.

Skrz sportovní kariéru jsem zažíval mnohé. Těžké tréninky, technické tréninky, kondiční tréninky, zábavné tréninky...

To, co momentálně prožíváme v Austrálii je koncentrace všech možných tréninků dohromady, ale víc než cokoliv jiného, je to tady především trénink mentální. Ať už se zrovna pereme, mácháme rukama, nohama, sedíme, nebo stojíme, vždy je hlavní udržet pozornost a nezapomínat na důležité detaily.

Když v 6:30 ráno usedáme na yoga blok a snažíme se x minut nehnutě sedět s rovnou páteří-nejde o žádné spirituální "wu-wu" věci, ale o čisté udržení pozornosti vůči vlastnímu tělu. Pozorujeme vnitřním zrakem, co se děje, vnímáme všechna stvoření žijící v našich hlavách, snažíme se nenechat je ukrást naší pozornost a převzít kontrolu nad vnitřním světem. Nejde ani o meditaci, nejde o žádný rituál, i když by to někdo tak nazvat mohl, jde o trénink mysli, trénink vůle. Nikdy nevíme, jak dlouho budeme sedět, půl hodinu, hodinu, dvě, není to podstatné, cíl je vždy stejný-nehnout se. Je zima, fouká, mravenčí nohy, bolí záda, pálí zadek, vnitřní zvíře řve: „Vykašli se na to, běž se projít!“. Když se pohneme-o nic nejde-nikdo nás nešlehne rákoskou přes záda, ale musíme si o tom udělat zápis do deníku a příště to zkusit napravit.

To stejné platí při pozicích ve stoji-30, 60, 90 minut nehnutě stát, vnímat strukturu těla, chodidla, páteř, dech, nenechat se rozrušit. Udržet pozornost.

Zas to není tak, že by jsme tu žili jako mniši, jedli jen rýži a vstávali za rozbřesku (vstáváme ještě dříve:)), ale mezi tréninky se hodně smějeme, chodíme na zmrzku a nekoupeme se v potoce, ale normálně ve vaně, don’t worry:)

Silná vůle a trénink pozornosti je nezbytný k dalšímu rozvoji-když cvičíme náročné výměny v boxu, dlouhé sparingy v kickboxu, nepříjemné věci v bjj, série stojek, přechody na kruzích, úpolovou sílu, koordinační drily,.. je podstatné udržet co? Pozornost. Mít mentální kapacitu, aby člověk zůstal bdělý, nezranil sebe nebo druhé, aby vytěžil z látky maximum a aby se jednoduše zlepšil, na mnoha úrovních.

Znáte to, pokud jste kdy změnili práci a nejednou, zničehonic, musíte třeba 8 hodin sedět u počítače, stát za kasou, klečet na dlažbě nebo dřepět v záhoně-tělo to zaregistruje, zabolí. Ale když pár dní/ týdnů vydržíte-zvyknete si. Pak záleží, jestli to dělat chcete nebo musíte.

V životě jsem zažil pár 3-4 hodinových tréninků, nemyslím semináře a různá povídání, ale makaček od první vteřiny do poslední. Vždy to byly velké výzvy, vždy se to nějak zvládlo. Tady máme 4 hodinový trénink 2x denně.

A víte co?

Člověk si zvykne na všechno.

Kam to povede-to nevím, vím, že to má smysl a je jisté, že pokračujeme dál, všichni, bez zranění, s úsměvem a důvěrou v našeho učitele Juana Ruedy.

Právě jsme ukončili 54 lekci, ještě 54 je před námi.

Posílám srdečné pozdravy do Čech!

Budu se těšit na viděnou v říjnu, kdy odstartujeme nový semestr s opavskými studenty-2x týdně, 90 minut, bohaté učivo, skvělá parta. Přidat se může každý, kdo má chuť se zlepšit. V čemkoliv.

Předchozí zápisky z Australského Intensivu najdete na mém Instagramu.

Tajemství nejvyššího poznání

Thu, 31 Aug 2023 11:59:19 GMT

Petr Růžička před šesti lety napsal článek Střídmost. Doporučuji přečíst, než budete pokračovat dále... A pokud jste ho už četli, tak si ho přečtěte znovu, protože je dobré si to neustále připomínat.

Pokud jste Petrův článek dočetli a máte teď chuť zavřít počítač, zahodit telefon, tak dobře. Klidně to hned udělejte, protože dost pravděpodobně už máte všechny informace, co potřebujete.

Jste pořád tady? No, ok. Řekněme, že ještě pár řádků navíc vám snad tolik neuškodí.

Já si vždycky v této souvislosti vzpomenu na jednoho mého dobrého kamaráda. Nevím, jestli to pořád platí, ale pár let zpátky vydával člověk jménem Adam Česlík takové svoje tréninkové protokoly. Bylo jich celkem dost na všechno možné, od klasických metod, jak mít vysekané břicho až po speciální armádní výcvik. No a tenhle můj kamarád měl všechny. Jakože fakt všechny, i ty určené pro ženy. Vtip byl v tom, že pak za mnou chodil a ptal se mě, co má cvičit. Jak co máš cvičit? Cvič to, co máš v tom programu, ne?

On to ve finále totiž ani nečetl, natož aby to dělal. Ale měl je všechny. Někde. Uložené ve složce v počítači.

"Dříve jsem se u Ida v online coachingu vždycky těšil na novou fázi, co přijde nového. Dnes jsem naštvaný, že fáze končí... Že nemám více času na procvičování stávajícího."

Žijeme v době, kdy toho hodně víme, díky televizi, internetu, celkovému propojení světa, ale vlastně toho VÍME hrozně málo. Konzumujeme informace jako chleba, máme vzdělání, tituly, kurzy, podcasty, ale samotná vlastní praxe dost často chybí. Ono to důležité ve finále nenajdete v knihách, ale v sobě. Doslova. Ve své vlastní praxi.

Dudi (Idův učitel jógy) nám na Movement campu vyprávěl jednu indickou legendu, která pojednávala o tom, jak se bohové rozhodovali, kam schovají pravdu, nejvyšší poznání. Přemýšleli, že ho schovají na nejvyšší horu, na dno oceánu, na měsíc...ale nakonec se rozhodli, že ho ukryjí na nejmíň dostupné místo- do nás. Protože člověk zdolá nejvyšší horu, potopí se na dno oceánu, přistane na měsíci, ale aby hledat tajemství nejvyššího poznání v sobě...

Tím nechci říct, že je špatné číst knihy a poslouchat podcasty, ale mělo by to mít své opodstatnění, svůj čas a místo. Pokud tam ale účel chybí, pak je to možná zbytečně ztracený čas, který jste mohli využít v danou chvíli lépe.

Já například teď moc nečtu, nic nestuduji. Necítím, že je to teď třeba. Zase bude, ale teď ne. Materiálu, informací je už dost, teď je třeba věnovat čas té praxi. Důležité ale je vnitřně cítit, že je to v pořádku. A to platí oběma směry.

Pusť to z hlavy

Před nějakým časem jsem zase začal praktikovat hodinový meditace. Jednou si takhle sedím, pocitově asi tak tři hodiny, reálně netuším, ale prostě už dlouho. Už jsem se vrátil z "cest po astrálu" a nechce se mi sedět dál, vypadl jsem zpátky, začínám cítit, jak mě kde co tahá, bolí. Skoro to vzdávám a pak ke mně přijde myšlenka- nech to být. Prostě seď a pusť to z hlavy. A já to pustil z hlavy a seděl dál a najednou bylo všechno jasné a jednoduché.

Když mi zazvonil budík, tak jsem se protáhl a celý nadšený běžel za Barčou, jaké tajemství vesmíru jsem to právě TEĎ objevil. Že to je celé o tom, to pustit z hlavy. No a ona na mě koukala, jak kdybych spadl z višně. "Na to si jako přišel až teď? Vždyť o tom básníš už roky, učíš to na lekcích..."

No učil, ale nebylo to moje.

"Je dobré okusit všeho, co má člověk zapotřebí vědět. Že světská rozkoš a bohatství nepřináší nic dobrého, učil jsem se už jako dítě. Věděl jsem to dlouho, prožil jsem to teprve teď. A teď to vím, vím to nejen pamětí, nýbrž svým zrakem, svým srdcem, svým žaludkem. Dobře mi, že to vím!" - Siddhártha

Je velký rozdíl něco vědět a něco VĚDĚT. Vědět to, že si to někde přečtu, někdo mně to řekne, "naučí" nebo když ta znalost ke mně z ničeho nic přijde po několika letech praxe. A najednou je moje, nikoho jiného. Ne někoho, kdo napsal tu knížku, kde jsem si to přečetl (a on si to možná taky někde přečetl).

Velký rozdíl. A teď už to koukejte vypnout.

Holon

Fri, 25 Aug 2023 09:36:45 GMT

Všichni známe tisíc a jeden motivační citát o tom, že je potřeba překonat svoji lenost a jít cvičit. Převzít odpovědnost za svůj život. Mít otěže plně ve svých rukou. A o tom, že když se nám nechce, tak jsme jen líný kusy masa, co nikdy neuspějou.

Někdy to vypadá, že se svět kolem nás proměnil na 0 a 1.

Buď chceš anebo nechceš.

No… Kéž by to bylo takhle jednoduché.

Na nedávné Miceterclass nám Ido dal následující příklad:
Vy chcete jít v 16:00 cvičit. Je 15:50 a koukáte na Netflix. Je 15:55 a stále koukáte na Netflix. Je 16:00 a vy jste pořád u televize, ale chcete jít cvičit. A najednou je 16:10 a vy jste pořád u toho seriálu a necvičíte.

Proč?

Lenost byla jedna z prvních odpovědí, která se objevila v chatu. A taky byla jako jedna z prvních zamítnutá, protože je to zkratka.

Vy nejste líní.

S tímhle poznatkem tady můžete v klidu přestat číst a jít si pustit třeba dokument Quarterback, o kterém jsem psal tady. Protože teď to začne být trochu složitější a budou následovat otázky, o kterých budete muset asi chvíli (delší chvíli) meditovat.

Kdo jste vy?

A kolik vás tam je?

Tím nechci nazančovat, že trpíte poruchou osobnosti, ale že, ať chcete nebo ne, těch lidí vám v hlavě bydlí víc. A aby toho nebylo málo, každý z nich chce něco jiného. A tak je prostě možné, že jeden z těch Františků chce dál koukat na Netflix a toho Frantu, který chce jít cvičit, prostě nepustí do řídícího centra.

Těhlech věcí je dobré si začít všímat a zvěřejňovat si je. Sám pro sebe. Ať už formou deníku, nebo samomluvou, nebo něčím jiným. Ono není špatně dál koukat na Netflix, ale je blbé o tom nevědět. A ten Franta to tomu Františkovi může říct.

Hele Františku, koukáš na Netflix a chtěls jít cvičit.

Pokud je ve vás opravdu hluboké přání jít cvičit, jednoho dne vás tohle neustálé rýpání od Franty naštve natolik, že se František zvedne a předá otěže Frantovi.

Jestli jste se neztratili a přežili tuhle část ve zdraví, můžeme pokračovat tím, co je za tím. Existuje praxe, která vám s tím pomůže (Dialogické jednání, ale o tom jindy) a kus filozofie, kterou tu teď zmíním.

Ido nám poté představil holon. Věc, která existuje současně jako celek i jeho části. A každá z těch částí je autonomní, že Františku. Celá věc pak jde ještě dál a ukazuje na vývoj racionálního mozku z emočního, kdy ten emoční, jako evolučně starší, může převzít vládu nad tím racionálním.

Pamatujete? Chtěli jste jít cvičit. Ale co kdybyste z toho zábradlí spadli a přejelo vás auto? Je bezpečnější se dál dívat do obrazovky. Fragmentace vašeho já v přímém přenosu.

Pokud si všimnete.

Když už vycházíte ze sebe, je také fajn občas přijít k sobě a do sebe.

A to je jeden z pilířů naší praxe. Všímat si. V jistém smyslu je jednoduché pořád dokola dělat deadlift, dřep a bench. Ale všimli jste si, že když se na vás kouká ta hezká recepční v gymu, tak ta činka je dneska nějaká lehká? A všimli jste si, že … Dosaďte v podstatě cokoli a dostanete další úroveň praxe.

Když už probíhá vaše transformace, tak o ní zkuste vědět co nejvíc.

Jak jsem si opravil rameno

Mon, 14 Aug 2023 14:04:59 GMT

Prolog

Tento článek bude o mně. Mám pocit, že psát o sobě, o svém příběhu, o své zkušenosti a praxi je vlastně stejně asi to nejlepší, co můžu udělat. Člověk si často něco zajímavého přečte nebo se dozví a pak to posílá dál, ale vlastně to není jeho.

Bolest ramene byla moje. Po hodně dlouho dobu. Dneska to beru jako zajímavou zkušenost, která mi otevřela spoustu dveří a pomohla mi se lépe poznat. A přijde mi škoda se o tu zkušenost nepodělit. Třeba i to byl jeden ze smyslů toho všeho, sdílet a možná někoho nasměrovat. Třeba se v tom někdo uvidí a nějakým způsobem mu to pomůže. Kdo ví.

Nečekejte návod. Ty mi moc nejdou a čím jsem starší, tím jsem v tom horší. Čekejte upřímný příběh. Nic víc, nic míň. Tak se dojděte vyčůrat, napít a začínáme!

Bolest přichází

Bylo to v roce 2010. Zrovna jsem se vrátil z Anglie, kde jsem chytil nějaký šílený moribundus. Vysoké horečky, antibiotika nezabíraly, tělo na pokraji sil. Už přesně ani nevím, jak dlouho to trvalo. Dva týdny, tři týdny v posteli v horečkách, těžko říct, ale výsledkem byla kostra potažená kůží. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem žádná těžká váha, tak si představte třeba ještě o nějakých 10 kilo míň. Mazec.

A tam to začalo. Když jsem se vyhrabal z postele a začal trochu fungovat, tak jsem zjistil, že mě při určitých pohybech najednou bolí rameno. Divný. Z ničeho nic. Nikdy předtím jsem s ním problém neměl. Asi to bude tím, že jsem ztratil všechny svaly v těle nebo tím, že jsem tři týdny ležel na boku a čuměl do počítače? To je jedno, není na co čekat. Hurá do posilovny a nabíráme vše zpět. Když jste v druhém ročníku FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu), tak vám ani nic jiného nezbývá. Posilování, gymnastika, plavání, atletika a najednou tím oštěpem házet nejde, sakra. To přejde, chce to čas...

No nepřešlo to. Bylo to čím dál horší. Takže nezbývalo nic jiného než navštívit toho nejpovolanějšího. Ortopeda. Doktor mi zahýbal ramenem, udělal rentgen. Koukl na rentgen a povídá, že mám uvolněné pouzdro. Operace. No a že to druhé časem pude taky, tak to můžeme udělat rovnou najednou, ať to máme z krku. No, ok...

Vůbec nevím, co mě tenkrát osvítilo, protože jsem byl prostě mladej kluk, co rád sportoval a cvičil a o nějakým hlubším vhledu do fungování těla kromě bicepsu a tricepsu jsem si mohl nechat zdát, ale vystřelil jsem odtamtud a nikdy se nevrátil zpátky. Zaplať pánbůh!

Takže se začalo běhat po fyzioterapeutech. A tam to byl neustále stejný příběh. Zablokované žebro. Tak se odblokovalo. Přišla úleva, rameno nebolí. Vyřešeno, díky! To vydrželo pár hodin a rameno bylo zase tam, kde předtím. Žebru se tam takhle evidentně nechtělo být. Takže další návštěvy se stejným průběhem, ale už bez toho "vyřešeno, díky".

Přestávala to být sranda, protože rameno bolelo, ale při zápočtech ve škole to nikoho moc nezajímalo. Prostě tím oštěpem se muselo hodit 30 metrů a pokud ne, tak měl člověk holt smůlu. Řešil jsem to čím dál víc, v podstatě se dá říct, že jsem v té době neřešil vlastně ani nic jiného. Rameno, rameno, rameno. Pořád dokola. Neustále jsem to měl v hlavě a hodně mě to psychicky ničilo (studentský život o mražené pizze a alkoholu taky příliš nepomáhal, ale o tom zas někdy jindy).

Snažil jsem se to řešit kompenzačním cvičením, správným posilováním, ale bohužel jsem tenkrát úplně nechápal, že pokud cvičíte symetricky, ale s asymetrickým tělem, tak to není to pravé ořechové. Pamatuji si třeba, jak jsem se před zrcadlem rovnal, abych měl obě ramena ve stejné výšce. No jenže když máte celé tělo zrotované a křivé (což jsem tenkrát nechápal), tak to bolavé rameno ve stejné výšce jako to zdravé znamenalo, že bylo vlastně v úplně blbé pozici. Učebnicové pozice jsou holt jen pro učebnicová těla. Takže nic moc.

Bolest odchází

Byly to těžké časy pro sportovce.

Pak jsem jednou otevřel dveře ordinace takové miloučké asi 80-leté fyzioterapeutky. Znáte takový ten pocit, když narazíte na cizelovanou moudrost? Pamatuju si, jak mě překvapilo, že se od začátku vůbec nezajímala o moje rameno, ale rovnou si to namířila k oblasti pánve. Co byste čekali? O cca 2cm posunutá jedna pánevní kost vůči druhé je celkem slušný posun. Jak v pánvi, tak i v mém procesu opravy ramena.

Pokud bych nevěřil, že vše je součást cesty a vše se děje přesně tak, jak má, tak by mě vlastně asi mrzelo, že už jsem se s ní víc neviděl. Ona se tenkrát totiž jen na chvíli vrátila z důchodu, na záskok kolegyně. Náhoda? Štěstí? Osud? Bylo to kvůli mě, byl to anděl, byl jsem to já z budoucnosti? Netuším a je to asi úplně jedno, ale dá se říct, že díky tomuto setkání jsem dostudoval. Hodil jsem těch zpropadených 30 metrů oštěpem, rameno vydrželo i všechny další zápočty a já se stal Magistrem.

Nebylo to ale úplně růžové. Spíš takové fialové. Měl jsem pocit, že pánevní kosti se od sebe zase trochu oddálily a rameno bylo pořád hodně nestabilní, slabé a u něčeho pořád bolelo (nebo spíš různé věci okolo něj). Někdy v této době jsem narazil na Petru Růžičku, Pohyb je život a Ido Portala a začal se hýbat jinak.

Bolest není

Začali jsme u operace ramene, pokračovali přes odblokovávání žeber až po srovnávání pánve...

Jednou z věcí, co jsem pochytil od Ida je pojem sekvenční kvalita. Ido dokonce zmiňoval, že to je nejdůležitější pohybová kvalita vůbec. My se totiž hýbeme v sekvencích, které na sebe navazují. No a čím lépe na sebe navazují, tak tím lépe a kvalitněji se mrskáme.

Pokud zatáhneme za jeden obratel, tak ten zatáhne za další a ten za další, protože jsou spolu spojeny. Nejde to jinak. A takhle je v těle pospojované všechno. Proto mě bolelo rameno, když se mi zablokovalo žebro. A proto se mi blokovalo žebro, když jsem měl posunutou pánev. Ta posunutá pánev totiž způsobovala to zablokované žebro, takže pak lopatka se nemohla dobře hýbat po hrudním koši a bolest ramene byla manifest téhle narušené sekvenční kvality. Jak jsem to mohl celé ty roky nevidět? Vždyť je to úplně jasné...

No není. Respektive nebylo. Jinak bych další roky hýbání nestrávil se zhroucenou klenbou a nefunkčním palcem.

Během těch let, kdy moje tělo už dostávalo pestrou pohybovou stravu od Ida jsem často narážel na jeden problém. Nefunkční, nemobilní palec u levé nohy. V podstatě jsem ho skoro neohnul. Byl vbočený dovnitř, bolel při větší manipulaci. Sednout si na paty? Nemyslitelný úkol. Jak se to stalo, kdy se to stalo? Nemám vůbec tušení. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Nepřišlo mi to důležité. Nepotřeboval jsem to. Obcházel jsem to. Doslova. A to hodně dlouho a ještě v dobách nedávných, kdy už jsem byl označován pohybovým učitelem.

Tělo si totiž poradí. Nějak. Pokud něco nejde, tak ono to obejde. Poskládá se jinak. V rámci daných možností se poskládá nejlíp, jak umí. Má to nějakou cenu? Rozhodně. Ale tím, že jsem se začal hýbat hodně a hodně pestře, tak jsem tu cenu zas tak moc nepociťoval. To znamená, že i přesto, že jsem měl jednu nohu v podstatě úplně jinak poskládanou než druhou, tak rameno pomalu přestávalo vyžadovat mou pozornost.

Pozornost se ale postupně přenesla na ten palec. Začal mě totiž omezovat v mé pohybové praxi. V mém rozvoji. Některé věci jsem vůbec dělat nemohl, některé bolely. Takové věci, které jsem začal považovat za důležité. A to mi vadilo. Dřív mi přišel důležitý muscle up a stojka, tam mě to netrápilo. Ale teď jsem chtěl skákal, běhat, chodit. A když zjistíte, že vlastně nemůžete a neumíte pořádně chodit... CHODIT.

Epilog

Nevím, kdy vlastně mi to konečně sepnulo, ale zpětně když se na to dívám, tak nechápu, jak jsem mohl tak dlouho nevidět.

I když už to dneska možná neplatí tolik jako dříve, tak nejvíce času trávíme na nohách. Propojeni se zemí. Stojíme, chodíme, běháme, skáčeme. No a když tohle všechno děláte s jednou nohou úplně rozpadlou, tak člověk nemusí být raketový inženýr, aby bylo jasné, že se to musí na celém těle projevit. Teda nemusí být raketový inženýr, ale v mém případě evidentně musí být vystudovaný magistr tělesné výchovy, osobní trenér a pohybový učitel s mnohaletou dennodenní praxí, aby mu to došlo.

Závěr mého putování za opravou ramena je tedy takový, že celé to způsobila jedna rozpadlá noha. Rozpadlá klenba, vbočený palec. Takže jedna noha se vůči druhé zkracovala, dostávala do rotace a tahala a rotovala pánev a tak dále. Laický názor, nejsem doktor a tak je možné, že to tak vůbec není, ale o ramenu už dneska nevím. A přestává mě trápit i ten palec, i když tam to ještě chvilku bude trvat. Nenechte se mýlit, uvědomění a teorie je jedna věc, ale roky konzistentní praxe je věc druhá. Nebylo to zadarmo, vůbec a stále není. Ale jde to.

Jak jsem psal na začátku, tohle nebyl návod. Byl to jen můj příběh. Jak to tak ale v lidské nátuře bývá, člověk má potřeba sdílet a ukazovat cestu druhým. A já nejsem jiný. Chci ukazovat, co mi pomohlo a co byste dle mého názoru měli dělat, když tohle nebo tamto. Jen se to snažím nenutit, ale nabízet. A moje lekce a můj instagramový účet jsou těchto nabídek plné. Pokud vás můj příběh zaujal, máte podobný nebo se jen chcete naučit dobře skákat, tak ty návody, cviky tam jsou. Na palce u nohou, na rozpadlé klenby, na ramena. Stačí jen natáhnout ruku.

Špetka koření

Sun, 06 Aug 2023 20:44:19 GMT

Profesionální sport má obrovský převis lidí. Asi všichni víme, že je z čeho vybírat. Pro spoustu sportů je to velká výhoda - na jednoho profíka připadá mnoho a mnoho holek a kluků, kteří neuspěli, ať už kvůli zranění nebo špatnému přístupu trenérů. Taková velká pyramida, na které stojí ti, které chodíme obdivovat na stadiony, fandíme jim a obětujeme za ně životy v ulicích... Ale teď už se nechávám trochu unést prostředím, ve kterém dlouho existuju. Zpátky k věci.

Tím dlouhým úvodem chci říct, že ti, kteří nakonec hrajou, jsou extrémně přebraní a extrémně talentovaní nebo extrémně dřou nebo prostě vydrželi.

A přesto se mezi nimi čas od času objeví nějaký jednorožec.

V NFL se v draftu roku 2017 objevil relativně nenápadný kluk jménem Patrick Mahomes. Před draftem měl známku 6,30 (max je 8, min 5,5), potenciální člen základní sestavy. Což by na pozici quarterbacka, neboli rozehrávače, znamenalo velmi slušné živobytí. Nicméně jako prospekt byl označován low floor, high ceiling, tedy že je nutno hodně práce. Lidé, kteří se zabývají NFL draftem, ho projektovali někam do druhého kola.

Známka 6,30 znamená: ‘Will eventually be a plus starter’, což je takové hodnocení neříkám ani tak, ani tak.

V reportech NFL skautů o něm najdeme pár zajímavých věcí:

Hrál také nadhazovače v baseballovém týmu.
Umí házet z divných úhlů.
Jeho přesnost hodu se rok od roku zlepšuje.
Má divnou základnu těla při odhodu.
V kapse má míč příliš nízko.

A mnoho dalších…

Mahomes byl draftován jako číslo 10. V prvním kole. Abyste měli představu, kol draftu je 7. V každém se vybírá 32 lidí, protože je 32 týmů. Plus nějaké kompenzační výběry týmů, takže dohromady je to cca 250-270 jednotlivých výběrů. Z vysoké školy se do draftu přihlásí kolem 3500 hráčů.

Mahomes byl draftován jako 10, radši to zopakuji. A ještě díky obchodu, který uzavřel jeho budoucí tým Chiefs s Bills, kteří původně vlastnili desátý výběr. To znamená, že za posun z pozice 27 na 10 docela dost zaplatili.

Do Bills šla za pozici 10: pozice 27, pozice 91 a první kolo (1-32) další rok.

První rok proseděl na lavici. Druhý rok naskočil jako starter. Od té doby je stálým hráčem základní sestavy a vyhrál dva Superbowly, 5x byl v AFC Championship game. Má dvě trofeje MVP.

A teď uděláme malý krok stranou než přijde finále.

Na Netflixu měl nedávno premiéru dokumentární seriál Quarterback, který sleduje tři QBs v poslední sezoně. A jedním z nich je právě Patrick Mahomes. Ve druhém díle, v páté minutě říká jeho osobní trenér něco, co by mělo zajímat každého studenta naší školy Pohyb je život (parafrázuji):

Patrick je jiný. Umí odpalovat pálkou stejně dobře na obě strany. Když hází míč, háže celým tělem, ale nemá to spojené s hlavou. Ta dokáže zůstat na místě, jako kdyby byl sova a pozorovat okolí. Má tak silnou páteř, že rotaci pro míč nabere tam. Neznám jiného člověka který to dokáže. Rozhodně nikoho z quarterbacků v NFL.

Ehm…

Dělali jste kroužky páteří? Dělali jste vlny? Dělali jste matrix?

TO JE ONO.

Ido říká, že profesionální sportovci nepotřebují překopat celou rutinu, ale potřebují špetku koření, která jejich výkon pošle na další úroveň. Tady se ta špetka objevila sama od sebe a Mahomes je dnes považován (právem) za nejlepšího NFL hráče, který momentálně nastupuje. Možná všech dob.

Co si z toho vzít?

Až se budete příště na hodinách vlnit, můžete si říkat, že umíte něco, co těch ostatních 31 extrémně talentovaných a vydřených kluků neumí.
NFL se dá hrát i bez znalosti páteřních vln.
Že zlepšení neleží neleží vždy v lepší silové přípravě, jak si mnoho trenérů myslí.

‘Všichni by pořád šlapali na plyn a přitom netuší, jestli druhou nohou nestojí na brzdě.’ - Petr Růžička
Malé detaily, velké změny.

Zpověď jedné studentky

Mon, 10 Jul 2023 11:08:28 GMT

Předmluva

Mirku Pokornou znám už šest let. Byla jednou z mých prvních studentů. Šest let, dvakrát týdně a ze studenta se stal přítel. Několikrát do roka se u ní doma na koňské farmě scházíme i s ostatními studenty, ať už na Den v pohybu nebo jen tak na grilování a povídání.

Po dobu šesti let jsem měl tu čest ji provázet pohybovou praxí, sledovat proces změny, jak pohybové, tak především Mirky samotné jako člověka. Bude to znít jako klišé, ale ona je jedním z těch lidí, díky kterým si říkáte, že vaše práce, váš úděl na tomto světě má smysl.

To, co na lekcích děláme, není, to, co se tam učíme. - Petr Růžička

Mirka je praktik. Mistr ve svém řemesle. Když povídá o práci s koňmi, tak je dobré poslouchat. A i přesto si však neustále dvakrát týdně na začátku lekce zalézá do kouta a snaží se konečně rozlousknout to žonglování se třemi míčky. Nebo vykopává do stojky, i když sama říká, že tam vlastně vykopnout nechce. Stejně to dělá. Proč? Protože to je ta práce, díky které se dějí změny.

Nedávno mě oslovila s tím, zda společně neuděláme workshop pro lidi, co chtějí lépe jezdit na koni. Po šesti letech společné práce. Ne po týdnu, ne po roce. Protože práce s koňmi je pro Mirku vším a proces musel být nejdříve řádně otestován a důvěra vybudována. A já si té důvěry nesmírně vážím.

Zpověď jedné studentky

Na lekce Pohyb je život mě asi před šesti lety přivedla kamarádka (díky Markét ). Tenkrát mi řekla, že objevila skvělý cvičení a jestli chci líp jezdit na koni, tak tam musím chodit. A tak jsem šla.

Časoprostorově se mi to moc nehodilo. Dělaly se tam samý divný věci, který mi moc nešly a ani jsem nechápala, k čemu to je dobrý… Jo, je to dost zvláštní, protože mě nějaký stojky, ani žonglování, ani nějaký lokomoce vůbec nezajímaly, chtěla jsem jen líp jezdit na koni. Nevím, jestli to platí pro všechny obory, ale za sebe můžu říct, že najít dobrého učitele jezdectví je neuvěřitelně těžké. To je asi ten důvod, proč mě Pohyb je život vtáhl. Nejprve jsem poznala Petra Růžičku a hned jsem vnímala, že to je učitel, od kterého se chci učit. Bylo mu věřit, že dělá, co říká a říká, co dělá. Postupně jsem poznala většinu učitelů z Pohyb je život a výše zmíněné platí pro všechny.

Vnímám, že pohybové principy, mají mnoho společného napříč všemi sporty a kdybychom trochu upravili názvosloví, mohli by učitelé z Pohyb je život z fleku přednášet o jezdectví.

Co jsem se na lekcích Pohyb je život naučila? Mám větší sílu, mobilitu, elasticitu, líp dýchám, udržím snáze pozornost, lépe sama sebe vnímám a cítím nebo třeba uvisím x minut na hrazdě a ulezu x-krát tělocvičnu v nízké ještěrce (heč ). Víc chápu, jak funguje moje vlastní tělo, mám nástroje, jak si opravit většinu bebíček a i vím, jak jim můžu předcházet. Vnímám, že pohybové principy, mají mnoho společného napříč všemi sporty a kdybychom trochu upravili názvosloví, mohli by učitelé z Pohyb je život z fleku přednášet o jezdectví.

Na pozadí

Tohle všechno je samo o sobě super. Ale, pro mě osobně je důležitější to, co se stalo tak nějak na pozadí a co asi nikdo nevidí. Naučila jsem se věřit procesu, procházet frustrací, nevyhýbat se věcem, který mi nejdou, z nekomfortních situací se staly “je mi to jedno” situace. Z jakékoliv aktivity se může stát taková moje malá (nebo velká) meditace a není to jen o tom, jestli mě to baví nebo ne.

Vypěstovala jsem si svého vlastního vnitřního pozorovatele. Dřív by mě ani nenapadlo jen tak sedět a pozorovat třeba svůj dech. Strašně mě baví, když mi někdo od koní řekne: “No jo, když ty máš ten talent a jsi taková klidná a trpělivá!” Moji “učitelé” z dětství mi říkali, že žádný talent nemám a doporučovali mi šachy . Kdybych měla vypíchnout jednu věc, co mi Pohyb je život přinesl, je změna úhlu pohledu.

Dnes vnímám, že snad všechny “kvality”, o které v životě stojíme, jsou schopnosti a jsou tedy “naučitelné”. Jen to není snadný a něco to stojí.

Dotek nesmrtelnosti

Wed, 21 Jun 2023 14:11:10 GMT

Dech je důležitý. Vlastně celkem hodně důležitý. Hodně lidí tvrdí, že pokud nebudeme dýchat, tak zemřeme. Tak moc je důležitý. Na druhou stranu ono to tak nějak dýchá samo a znám spoustu lidí, kteří dech nikdy nijak zvlášť neřešili (maximálně pod vodou) a mají se velmi dobře.

Na třetí stranu je však zajímavé dech zkoumat, pozorovat. Možná se naučit kontrolovat, ovládat, směřovat. Proč? Protože milion důvodů. Dnes se ale budeme věnovat jenom jednomu. Takže znovu. Proč? Protože dech je vstupní brána. Vstupní brána do nás.

Dudi Malka (Idův učitel shadow jógy) nám na Movement campu vyprávěl jednu indickou legendu, která pojednávala o tom, že se bohové rozhodovali, kam schovají pravdu, nejvyšší poznání. Přemýšleli, že ho schovají na nejvyšší horu, na dno oceánu, na měsíc...ale nakonec se rozhodli, že ho ukryjí na nejmíň dostupné místo. Do nás. Protože člověk zdolá nejvyšší horu, potopí se na dno oceánu, přistane na měsíci, ale aby hledat tajemství nejvyššího poznání v sobě...

Je velmi těžké jít dovnitř, ale člověk tak nějak vnitřně cítí, že je to důležité, ani vlastně neví proč.

Zažil jsem Dudiho na dvou kempech a všechno, co jsme dělali, mířilo dovnitř, něco se tam hledalo. Čert ví co, ale pořád jsme si strkali pěsti do břicha, prsty pod žebra, dýchali tam či onam, seděli, stáli bez pohybu... žádné ásany, žádná velká gymnastika.

Zajímavost

Tělo je schopné vypnout funkce orgánů, které nejsou přímo životně důležité, pokud potřebuje šetřit kyslík. Například při maratonu tělo přesměruje tok krve do kosterního svalstva a omezí přítok krve třeba do trávicího systému, čímž pozastaví jeho funkci a tím ušetří hodně energie a kyslíku...nebo omezí funkci mozku, omezí myšlení a běžec se dostane do takzvané flow a vydrží pak mnohem déle. Celkem známá věc, nic neobvyklého. Kdo běháte, určitě jste to někdy zažili.

Omezit přísun kyslíku a dosáhnout tak podobného efektu se ale dá i jinak, než svalovou činností a 5-10 kilometrového utrpení...a to kontrolou dechu, snížením jeho frekvence.

Jak klesne přísun kyslíku, tělo reaguje. Zpomalí se tep, orgány sníží svou funkci a největší konzument kyslíku a energie- mozek se ponoří do hlubokého klidového stavu (kdo se potápí, tak zná). A to se může hodit. Nejen pro koupání se ve vodě, ale pro šetření energie, regeneraci organismu, možná i pro jeho léčení?

Brániční dýchání

Určitě všichni znáte brániční dýchání. Jednoduchý princip, kdy bránice při nádechu klesá (roztahuje se) a při výdechu se vrací nahoru.

Často se to učí vleže, kdy se po vás chce, abyste vyklenovali břicho při nádechu směrem nahoru, zatímco hrudník (hrudní kost) zůstává na místě. To je základ, mateřská školka.

Nás zajímá pokročilejší varianta bráničního dechu. Představte si čtyři rohy krabice. Jeden roh je břicho, druhý bránice, třetí bedra a čtvrtý pánevní dno. A nádech už nesměřuje pouze do jednoho rohu (břicho), ale do všech čtyřech najednou.

Takže v praxi- při NÁDECHU se břicho roztahuje vpřed, záda dozadu, pánevní dno dolu a bránice JDE DOLU (dovnitř). Bránice tedy dělá opačný pohyb- pozor na to. Při výdechu je to opačně (uvolnění).

Kdo s tím nemá praxi, tak to není na začátku úplně jednoduché, ale platí zde klasické "fake it till you make it". To znamená, představujte si to. Představa má obrovskou moc, tak ji využijte. Soustřeďte se na daná místa a představujte si, jak se při nádechu a výdechu roztahují a stahují. A ono se to časem stane. Nesnažte se to vynutit násilím, buďte uvolnění, věnujte tomu pozornost a dejte tomu čas. Dýchejte lehce a plynule. Nepotřebujete, aby to bylo vidět navenek- chcete, abyste to VY cítili.

PRAXE- V pozici sedu (na patách, v tureckém, v lotosovém či na židli) 50 bráničních cyklů a posléze 50 cyklů, kdy se pouze soustředíte na bránici a pozorujete, jak klesá a stoupá nahoru při nádechu a výdechu.

Dech novorozence

Když přijde novorozenec na svět, tak lze u něj pozorovat zajímavý jev, tzv. invertní dýchání nebo dech novorozence. Dýchá obráceně. To znamená, že při nádechu jde bříško dovnitř a při výdechu ven. Přesný opak bráničního dýchání.

Někdo říká, že bychom tak měli dýchat, že to je nejpřirozenější způsob, ale ono to je trochu jinak...

Novorozenec totiž ještě nemá plně vyvinutou bránici a tím, že dýchá obráceně vlastně dochází k jejímu zesilování (a nejen bránice, ale všech dýchacích svalů) a to je ten důvod, proč se to vlastně děje. Je to velmi zajímavý fenomén, jehož principy se dají využít a využívají i u dospělých. Často tento způsob nevědomky používáme, například při těžké fyzické zátěži, když něco zvedáme. Vzpěrači tomu říkají power breathing, trénují to a používají při zvedání obrovských vah, protože se díky tomu vytvoří takový ten známý "opasek", který vás zpevní a chrání vám páteř. V bojových uměních se to používá při zpevnění abdominální oblasti proti úderu nebo jako technika pro generování energie.

Dalším benefitem je komprese a tudíž masáž vnitřní orgánů, což ve finále vede právě ke generaci té energie. Stimulace trávicího traktu rovná se pomoc při trávení, prokrvení a vyplavování glykogenu z jater. Což pak vede k návalu energie ve vašem břiše (má to různá jména). V dlouhodobém hledisku pak dochází k zesílení dýchacích svalů, což vede k hlubšímu a silnějšímu dechu. Může vám to taky pomoct při hledání a cítění vašeho dantienu při meditaci, pokud na něj věříte...

Z toho všeho tak nějak plyne, že se to vyplatí naučit a dělat. Pokud chcete.

Dotek nesmrtelnosti

Ze začátku to možná nebude úplně příjemné a nepůjde to hned (překvapivě), ale ten samotný princip je celkem jednoduchý. Jak už zaznělo na začátku, jedná se o opak plného bráničního dechu. To znamená, že při NÁDECHU jde bránice dolu, břicho dovnitř, spodní část zad dovnitř a pánevní dno dovnitř. Takže všechno DOVNITŘ. Při výdechu pak povolíte vše ven. Jednoduché.

Stejně jako u bráničního dechu pomáhá představivost. Ze začátku to zase klidně přehánějte- stahujte vše dovnitř aktivně, silově. Ale opět chcete, aby se z toho postupem času stala spíše interní a pocitová věc. To znamená, že se to děje, ale nemusí to být nutně vidět.

PRAXE- V sedě po počátečním zklidnění 50 cyklů invertního dýchání, poté 50 cyklů plného bráničního dýchání a pak 50 cyklů pozorování bránice. Po dokončení upření pozornosti na myšlenky. To, co byste měli časem pozorovat je enormní zklidnění vašeho dechu. Občas se může stát, že ten dech je tak mělký a jemný, že vlastně skoro jakoby zmizí. A to je to, co hledáme. Pokud se váš dech z nějakého důvodu nezklidní, klidně proces opakujte (nemusí to být 50, ale klidně méně). Ve finále ten princip je jednoduchý, dlouhé a náročné soustředění na dech vede ke zklidnění mysli. A pokud je mysl klidná, tak dech je také klidný.

Myšlenky pak nechte plynout, do ničeho nezasahujte, do ničeho se nenuťte. Nesnažte se zklidnit dech násilím, to nebude fungovat. Ono se to časem stane. Možná dřív, možná později, ale jednou dech zmizí a vy zažijete dotek nesmrtelnosti.

Vnitřní litosféra

Tue, 13 Jun 2023 13:31:58 GMT

Svým způsobem dělám dva velmi podobné obory. Kdo mě znáte víte, že jsem doktorand na katedře geofyziky a že studuji seismické ohrožení.

Většina z vás, co to tu čte, mě ale znáte v té druhé roli - učitele pohybu.

A právě tyhle dvě věci mají hodně společného. Víc, než by se mohlo zdát.

Znáte tektonické desky? Takové ty obrovské kry, které se pohybují po tekuté vrstvě svrchního pláště, astenosféře. Asi ano, ale nejspíš jste to naposledy slyšeli cca v šesté třídě v zeměpisu.

Tyhle desky se někde vzájemně dotýkají a třou se o sebe. Typy tohohle tření jsou různé, ale důležité je, že se kolem sebe hýbou. A čas od času se zaseknou.

A budují napětí.

Několik desítek, stovek let.

A pak to jednoho dne praskne a za několik jednotek, či desítek sekund je hotovo. To je to, čemu se ve fyzice Země říká zemětřesení.

Co z pohybové praxe vám to připomíná?

Věci, které se dlouho nehýbou, jsou zaseklé v jedné pozici, jsou náchylnější k poškození. K bolesti. Proč dneska lidi bolí záda? Protože jsou zaseknutí mezi stolem a židlí.

Často se to objeví znenadání, z ničehonic. Stačí malý pohyb, který uvolní to naakumulované napětí a je zle.

Proto je tolik důležité se hýbat. Být uvnitř správně pospojován, aby to všechno pěkně klouzalo a nebylo to nikde zaseklé. A pokud náhodou nějaké takové místo vznikne, tak si ho umět všimnout a vědět, jak ho rozhýbat.

My geofyzici na tohle máme GPS stanice, které nám říkají, že se to místo dlouho nehýbe a že můžeme očekávat dříve nebo později nějaký průšvih.

My pohybáři na tohle máme pozornost. Někdo by možná řekl naladění. Vnitřní sken, který nám dovede říct: „Pozor tady to není spojené a nehýbe se to.“

Dalo by se říci, že to co v Pohyb je život učíme, je péče o vnitřní litosféru.

Život je změna

Wed, 31 May 2023 00:00:00 GMT

Uplynulých 6 let jsem měla tu čest být součástí učitelského týmu a komunity Pohyb je život - lidí, kteří většinu svého času věnují sebepoznání, zkoumání tajů lidského těla a předávání svých objevů okolnímu světu.

Když jsem s IPM začínala, Petr mi dal životní příležitost, doslova šanci začít si budovat a žít svůj sen. Pod jeho křídly jsem se roky učila - jak se stát dobrou studentkou, učitelkou, podnikatelkou, jak budovat a pečovat o komunitu i sebe samu, ale především jak být dobrým člověkem. Dar, který mohu splatit pouze svými činy a tím, kým se stávám.

Poslední dva roky mne však má cesta za studii vedla více a více směrem do světa. Poslední rok a půl pak zejména k mému učiteli a příteli Marcellu Palozzovi, od kterého jsem před nedávnem dostala nabídku stát se součástí mezinárodního týmu a začít sdílet svou vášeň nejen pro pohyb v zahraničí. Tuto nabídku jsem se po rozpravě s Petrem rozhodla přijmout.

Se zrodem nového začátku tak přichází konec jedné, pro mne zatím největší a srdci nejbližší kapitoly mé životní knihy, a tak se po šesti letech svého působení v PJŽ jako učitelka loučím. Výuka v angličtině a odchod z ČR je pro mě obrovskou výzvou, na druhou stranu však stejně velkou příležitostí naučit se mnohému nejen o tom, co miluji nejvíce, ale především o sobě samé.

S vděčností k Petrovi, učitelskému týmu a především vám všem, nejen za vaši důvěru, vášeň, odhodlání, všechny lekce a dary skládám hluboký dík.

Pohyb je život je, byl a bude mou součástí - jste mé doma, má rodina, má komunita, mé srdce. A právě proto, že doma je doma, raději než sbohem, říkám brzy na viděnou přátelé.

Krotitel dravé zvěře

Tue, 16 May 2023 16:59:39 GMT

Když jsem v roce 2021 jel s volejbalovým oddílem Lvi Praha na soustředění, neměl jsem nejmenší tušení, jak to celé dopadne. Původní záměr byl udělat "pohybový audit", podívat se z našeho pohledu, proč je v klubu tolik zranění, co bychom mohli vylepšit a případně co naučit kluky (a holky) jinak. O kousek později jsem v tom oddíle začal s extraligovým týmem provádět rozcvičky, díval jsem se, jak se hýbou, proč, co jim jde a čemu se vyhýbají. A ještě o kousek dál jsem tam začal dělat "kondičního trenéra" a dostal jsem na starosti celou jejich přípravu. Ne volejbal, ale kondici. Tedy, hm, v mém podání jejich pohybové schopnosti.

Lví oddíl se v minulosti v playoff umístil nejlépe na pěkném čtvrtém místě. Sezónu 2021/22 jsme ale vybojovali stříbro (a bylo to kousíček od zlata). A letos, 2022/2023, Lvi Praha vyhráli v extraligové soutěži zlatou medaili.

Kapka citrónu

To, co bude následovat není žádný návod, jak vyhrát zlato, spíš zápisky z bojiště a pokus, dostat ze sebe myšlenky, co tam dlouho bloudí.

Aby bylo hned od začátku jasno - můj příspěvek k výsledku celého týmu je, jak jsem loni psal na Instagramu, jako kapka citrónu do hotového koktejlu. Jako někdo, kdo plánuje jejich pohybový rozvoj, mám, zcela neskromně, určitou zásluhu (jak mi někdo řekl :"...hlavní je ty kluky nezkurv*t..."), ale rozhodně ne tu rozhodující. Je to týmová činnost a je tedy potřeba tým.

...hlavní je ty kluky nezkurv*t...

Máme tu vedení klubu, které určuje směr, kudy a kam se klub bude ubírat a proč, a bez kterých by to nešlo. Je tu trenér a jeho asistent - ti jsou s hráči MNOHEM víc než já a hlavně jim mění jádro celé té legrace a to je, jak hrát volejbal. Masér. Mentální coach. Zdravotní rehab, co týmu poskytuje klinika Endala. Hráči samotní jsou pak trochu jako karty, se kterými se hraje - na sezónu máte rozdáno, měnit a upravovat se to jako dá, ale ne moc. Spíš ladit a vést. Udržovat v provozní teplotě. Trochu vylepšovat. Někdy trochu. Někdy víc.

No a teď zpět k mojí roli. V plné palbě jsem v této roli dva roky a evoluce toho, jak pracuji, by už teď vydala na malou knihu.

Evoluce fanouška

Začal jsem chodit na zápasy - měl bych přece podporovat "svůj" tým. Na první zápasy jsem chodil s notýskem a tiše jsem pozoroval, maloval si panáčky a úhly různých končetin, přemýšlel jsem, co zlepšit, kde a hlavně jak. Po pár zápasech už jsem notýsek odložil, začal jsem tleskat a občas skandovat. Na sobě tričko se lvem, jal jsem se je mohutně povzbuzovat a odložil jsem ostych projevit na zápase emoce (když nějaké byly...).

Fast forward na posledních pár zápasů v playoff 2023 - skanduju, tleskám, řvu z plných plic, nadskakuju na sedačce - plnokrevný fanoušek, který svůj tým povzbuzuje ať se děje, co se děje. Leju do nich energii a oni jí dávají zpět.

Dva dny pak nemůžu mluvit, ale je to můj tým - trávím s nimi dost času, snažím se je vylepšit a opravit, znám jejich bolesti, rodiny, problémy a silné i slabé stránky, jsou pro mě mnohem víc než anonymní panáčkové, co poskakují na hřišti s míčem. Je to můj tým a v tu chvíli bych za ně dýchal.

A i když pro mě byl sportovní svět vždycky tak nějak vzdálený, boj o medaile mi přišly trochu povrchní, tak jsem naprosto jasně věděl, že chci, aby Lvi vyhráli. A udělám pro to všechno, co bude v mých znalostech a silách, abych týmu pomohl. Ať je to rehabilitace ramene, upravení techniky dřepu s činkou, výběr cviků, rozpis programu, nošení a podávání míčů. Nebo fandění.

Tolik energie, tolik potu, sil, soustředění a emocí... Jistě, jejich práce je hrát, ale ta dřina je brutální.

Jak jsem postupoval

Moc rád bych řekl, že jsem to celé pečlivě naplánoval, prostudoval periodizaci, porozuměl volejbalu a jednotlivým rolím na hřišti, hráčům a jejich zranění, nikdy jim nestál v cestě a nenutil je dělat věci co nechtějí. Vypracoval jsem plán na dvě sezóny, prozkoumal zátěž, objem a intenzitu a pak to celé odpálil a povedlo se! Jak jsem dokonalý...

A byla by to celé jedna velká nepravda. Na úplném začátku bylo zadání - máme moc zranění, zraněný hráč nehraje, ale sedí a kouká. Nebo hraje, ale blbě, nevyužívá svůj potenciál, je pochopitelně nervózní. Na jedné straně je to profesionál, který hraje za peníze a jako žoldák dělá, co se mu řekne a kde. Na druhé straně je to člověk a ne robot, takže když ho něco bolí - hraje hůř.

Než jsem narukoval ke Lvům, tak jsem naposledy volejbal viděl ve filmu TopGun v roce 1986. A to hráli na pláži. Nepřišlo mi to nijak moc atraktivní, ani vlastně jako chlapský sport. Pak jsem přišel na první trénink, viděl jsem ty somatypy - obrovské chlapy, kterým sahám někam po prsa. Viděl jsem, co na hřišti dělají, jak se hýbou, samozřejmě jak pekelně skáčou, jakou rychlostí se tam ten balón pohybuje po hřišti - a celkem rychle jsem změnil názor.

To modré je moje bota velikost 45. Modrá botička...

Moderní "šestkový volejbal" je brutálně rychlý, agresivní, explozivní záležitost, kde rozhoduje chytrost a vnímání situace na kurtu, spolupráce týmu, ale i fyzické schopnosti hrají velkou roli. Hráč potřebuje nejen dobrou mobilitu, ale i schopnost generovat velkou explozivní sílu, kterou využije buď k pohybu nebo ji pošle do míče.

Takže ne - volejbalu jsem nerozuměl vůbec. Nikdy jsem ho ani nehrál. Ale posledních 49 let se učím rozumět pohybu a měl jsem celkem jasnou představu, jak by to celé mělo, nebo mohlo fungovat.

Plán jako byl, ale pak přišla realita - zápasy a cestování, hráči, jejich preference, to čemu věří a čemu ne, jejich současné schopnosti, bolesti a ochota (nebo neochota) se učit něco nového. Trenéři, jejich představy a nápady. Hry, tréninky, zrušené tréninky a časy pro dřinu, co není úplně ideální. Realita. A věci se vám mění pod rukama a je potřeba rychle reagovat a plán přeplánovat.

Mezi stříbrem a zlatem dostala Lví smečka nového trenéra z Argentiny - Juan Manuel Barria. Juan je sekáč, ostřílený coach s mnoha výsledky a tituly. Takže jestli někdo má velikou zásluhu na zlatě, (go Lvi Praha!), tak je to on. Stratég, který dostane do ruky karty, hráče, tady je máš a teď se trenére snaž...

Juan chvilku pozoroval z povzdálí mojí práci, mlčel a pak mi po pár měsících řekl :"...mají tě rádi, váží si tě, ty se jim věnuješ a dáváš na ně pozor. Ale jsou strašně slabí."

Aháááá, ok, tak jedem bomby.

"...mají tě rádi, váží si tě, ty se jim věnuješ a dáváš na ně pozor. Ale jsou strašně slabí."

A tak jedem bomby

A tak začala další etapa, kdy jsme začali dupat na sílu a zesilovat a zvedat a tahat a házet a skákat. Činky byly v tréninku vždycky, ale trochu jinak - cviky byly dané, ale zátěž ne. A to byla chyba.

Ubrali jsme z "pohybu", začal jsem psát, kolik železa má kdo zvednout, jak a kolikrát. Začali jsme všechno zapisovat a analyzovat.

Často to byl průzkum bojem, kolik hráč ještě vydrží (překvapivě hodně, víc, než jsem si myslel), kde můžeme ubrat z jedné oblasti a kolik přidat jinde. Měl jsem vznešené ideály, co a jak je budu učit, koordinace, krokové kombinace, oči a dech, jak budeme procvičovat to či ono... Ve finále děláme dost z mého pohybového řemesla, ale hlavně trávíme dost času s činkou a snažíme se zlepšit sílu, výbušnost nebo elasticitu.

Velké pohyby

Pracujeme na síle a výbušnosti, ale děláme i hodně, hodně drobných vylepšení těla, kloubů, páteře, ramen a kotníků - používám nástroje, které jsem se naučil za roky s Idem, nástroje z gymnastického či cirkusového tréninku nebo z tance, věci, co znám z bojových umění - cokoliv, co mi pomůže tým zlepšit.

Velké pohyby jsou složené z malých pohybů a to, co v "Pohyb je život" často upravujeme a vidíme, jsou ty malé věci (které se tak často přehlížejí). Aktualizujeme operační systém člověka, který pak začne třeba lépe hrát volejbal. Nebo tenis. Nebo bude jinak boxovat, jezdit na koni, jezdit po ledě či cokoliv jiného.

Neděláme moc "strečink", ne v tom tradičním slova smyslu, neděláme věci, které jsem si sám nevyzkoušel a které nejsem schopen předvést, vysvětlit a naučit. Předvést, vysvětlit, naučit - tři atributy toho, co by měl učitel dělat.

Jak se zlepšovat v sezóně

Jedna věc je chodit si do posilovny 3x týdně, nacpat se vším, co je v lednici a hezky si zesilovat nebo nabírat svaly. Přes den člověk spí nebo klape do klávesnice, večer čumákuje na Netflix a v klidu si odpočívá. Síla roste, svaly rostou. Svět je v pořádku.

A teď si k té posilovně přidejte tak 12, 14 hodin volejbalového tréninku týdně a minimálně jeden zápas (tak 2.5 hodiny plus cesta), někdy dva. A najednou to nebude až zas tak jednoduché, kde to má sakra zesilovat, regenerovat a růst, když každý den lítáte po kurtu jak hadr na holi a skáčete tam jak horská koza 3 hodiny denně.

Trénovat težké dřepy, pozvedy nebo přemístění 90 minut a pak... Pak jdete na kurt a hrajete. Ale, ale ideální je mít regeneraci, sníst půl krávy, doplnit sacharidy a protein, přepnout do parasympatického systému, začít meditovat, dýchat a regenerovat a vůbec. Ne, jindy není volná hala, takže smolík, vítejte v reálném světě. Takže s rozbitýma nohama ze včera hurá do posilovny, pak hurá na hřiště, oběd, pár hodin upadnout a znovu na kurt na další trénink. Druhý den vstanete z mrtvých a uděláte to znovu. A znovu a znovu...

Respekt.

Studium a aplikace

Jak je mým dobrým zvykem, trávím dost času studiem - moje knihovna praská ve švech, ale nacpal jsem do ní ještě další materiály, které se zaobírají sportovním tréninkem. Když jsem to nečetl, tak jsem to naposlouchal nebo jsem si koupil online kurz - síla, ekonomika pohybu, styl učení, biomechanika - mraky věcí. Obrovská pomoc byla moje aplikace, kterou používáme v "Pohyb je život" na náš online coaching, kde jsem všechny Lví tréninky plánoval. Hodně věcí jsem tam dodělal, předělal, doprogramoval... Srovnání hráčů, grafy, odchylky, procentuální zátěž, testy... Ještě na tom bude hodně práce, ale jinak je to dnes nezastupitelný pomocník.

Náš trénink je hodně daleko od toho, že budeme prostě nějak "posilovat", případně "hrozně makat, až budou všichni zvracet" nebo "prostě uděláme dneska třeba 100 břich, 100 angličáků, nějaký shyby a třeba ten medicinbal a protože nevíme co jinak, budeme hodinu běhat". Naopak - všechno plánujeme, rozebíráme, analyzujeme (možná až moc) nejen z hlediska zátěže, ale z hlediska pohybových vzorů, výkonu, kompenzace, prevence a nebojíme se použít i cizí slova jako neuroplasticita.

Jasně - zvedáme železo. Děláme drily na rychlost reakce. Procvičujeme mobilitu. Oči. Koordinaci a pozornost. Při posilování používáme tempo, isometrii, powerlifting, něco z Charlese Poliquina, něco z WestSide Barbell (ne, nebyl jsem tam), z tance, nástroje, které znám z Wing Chunu od SiFu Ivana, spirály (které máme ve znaku a v celém těle)... Je to...komplexní. Někdo by možná řekl holistické.

Někde musím získat slevu na doplňky, protože jsem nakoupil kila magnesia, zinku, proteinů, když byl problém, odsypal jsem z vlastních zásob a pak distribuoval v pytlíčkách. Vyřešili jsme problém permanentní únavy tím, když jsem zjistil, že jeden z hráčů "zobe" jistou formu magnesia po ránu, ono to bylo magnesium na spaní a pořád ho to "vypínalo". Příběh jak z filmu. Z komedie.

Co jsem si z toho odnesl?

Fakt, že najednou netrénujete "normální" populaci, ale profesionály, mi doslova nalilo novou krev do žil. Kam se hrabe transfúze z nějakých mladých koloušků. Jiné cíle, jiná motivace, jiná věková skupina, totální alfa skupina. S Idem jsem získal, jak by řekl Liam Neeson ve filmu Taken :"...a very particular set of skills..", dost neobvyklý trénink.

Ido mi dal jiné oči, jiný mozek a jasně, trochu jiné tělo. Ale naučil jsem se jinak přemýšlet o pohybu, dovednostech, "omega" klíčích - a to se všechno u Lvů hodně hodí. Jejich trénink a rozvoj mě baví, musím jinak přemýšlet, jinak reagovat a jinak učit. A rozvíjím se dál.

V neposlední řadě je to dobrý test - fungují ty věci od Ida nebo ne? Je to jenom snůška her a zajímavých nápadů, které ale v praxi nefungují? No, tak já teď vím, že fungují i v praxi :).

Výsledky

Tak ruku na srdce - existuje spoustu týmů, co vyhrávají zlaté medaile a já je netrénuju. To je jako fakt. Stejně tak si nemůžu a nechci brát kredit za ty nejsilnější z týmu - oni už přišli s takovou silou. Ale jiné jsme v sezóně slušně posunuli, v mnoha případech o desítky kilo na cvik. Byli slabí? Jo, teď je to mnohem lepší. A bylo to v sezóně, se zátěží jak hovado. Díky naší aplikaci všechno monitorujeme, počítají se rekordy v různých cvicích, procenta, která budeme zdvihat příště. Stalo by se to s jinou metodou a přístupem? Možná ano, ale teď mi zabralo tohle, kontrolní experiment udělat nemůžeme. Kluci jsou mladí a zregenerují velkou zátěž, na druhou stranu právě tahle velká zátěž může být logicky brzdou rozvoje jinde.

Jeden z hráčů mi říkal, že loni, když přijel zpět domů do Kanady a nastupoval do národního týmu, tak při měření skoku mu naměřili výrazně lepší hodnoty než loňský rok. Trenér se zajímal o to, co jsem s ním v Čechách dělal a chtěl vidět tréninkový plán. Jsem toho názoru, že ten rozdíl udělalo něco úplně jiného a to právě práce na mobilitě a těch "maličkostech", které děláme v rozcvičkách. Ten rozdíl nebyl v periodizaci dřepů. Ale klidně pojedu do Kanady a udělám školení :).

Za poslední 2 roky skoro nemáme zranění. Máme akutní - někdo špatně dopadne na něčí nohu a něco povolí - to se stane. Bolí svaly a kdoví, co všechno po té dlouhodobé námaze. Ještě aby ne - ta zátěž je enormní. Ale nejeden z hráčů mi říkal, že se cítí nejlépe za svojí kariéru, že je přestalo bolet to či ono, zmizely dlouhodobé problémy s ramenem nebo kolenem. Celou baterii chronických problémů jsme dokázali odstranit nebo zmírnit vhodným tréninkem. Některé bohužel ne. Holt nejsem Gandalf.

Teď, na konci sezóny jsem měl pocit, že tým byl pořád celkem v pohodě - unavení, jistě. Nervózní z výsledků a z toho, jak budeme hrát. Ale přišlo mi, že se nerozpadali pod rukama. Vypadalo to, že by dokázali hrát dál a dál, byl to dobře nastartovaný, dobře rozjetý a dobře promazaný motor, který se nezastavoval a hrál výborně.

Ale nejlepší výsledek, kromě toho zdraví, je samozřejmě ta letošní zlatá medaile. A za tu jsem, za celý tým, nesmírně rád.

Tak zase za rok. Uvidíme.

O bolesti

Sun, 23 Apr 2023 19:52:41 GMT

Nedávno se mě student na lekci zeptal, jak v rámci své pohybové praxe pracuji s bolestí. Moc rád bych mu odvětil, že jsem nikdy žádnou bolest nepocítil, protože přece cvičím dobře a zdravě. Lhát se ale prý nemá.

Bolest je součást života a je potřeba se s tím smířit. Ať se budete snažit sebevíc, cvičit co nejzdravěji, tak dříve nebo později nějaká bolest přijde. Nějakou tu bolístku má zkrátka každý a pokud ne, tak bude mít.

Stejně jako věnujeme čas výzkumu radostí a požitků (Netflix, Haagen dasz atd), tak stejný čas bychom možná měli věnovat i výzkumu bolesti, problémů, opačného pólu spektra. Oboje má totiž stejnou podstatu a liší se jen formou. A to málokdo dělá, protože už to tak moc nechutná. Je potřeba si ale uvědomit, že nikdo jiný to za nás neudělá.

Představte si situaci, že máte problém s ramenem. 10 let vás bolí rameno. Navštěvujete doktory, fyzioterapeuty, fitness odborníky, léčitele, šamany, drogové dealery, "odborné" články na internetu...a nic. Ten vám říká, že je to problém s tímhle, tamten zase s támhletím. Stoprocentně pomůže tohle. Všichni vědí, ale nic nepomáhá. No a pak po těch 10 letech trápení, pár operacích, věčného posilování mezilopatkových svalů, drcení trigger pointů a braní ibalginů si zajdete na regresní terapii, pobrečíte si, že se vám táta v dětství málo věnoval a bolest je pryč. Kde jsou teď ty odborníci, co se dušovali, že za to může serratus posterior nebo on to byl vlastně anterior? Jak to vysvětlí? Jak to, že najednou rameno nebolí, i když postura je pořád úplně stejně na prd a rentgen vás posílá k další operaci? O bolesti nevíme vůbec nic.

Odborníci nám mohou s bolestí pomoci, ale to, že nevíme, kde vznikla, je druhá věc. Je taky dost možné, že někoho přestane bolet koleno nebo hlava ne kvůli masáži nebo terapii, ale kvůli tomu, že té masáži nebo terapii věří. Protože se nás konečně někdo dotýká a dává nám pozornost... O bolesti nevíme vůbec nic.

Pamatuji si, že v knize Labyrint Pohybu Pavel Kolář psal něco ve smyslu, že kdyby na Václavském náměstí všem lidem udělal magnetickou rezonanci, tak většina z nich bude mít vyhřezlou ploténku. Nebo to byli všichni a bylo to na Staroměstském náměstí? Přiznám se, že už nevím, na kterém náměstí na tom lidi jsou tak špatně, ale pointa je, že záda bolí jen někoho z nich. O bolesti nevíme vůbec nic.

Každý vnímá bolest jinak. Různí lidé, různé vnímání bolesti. Záleží na výchově, vzdělání, náboženství, na konkrétní situaci, psychickém rozpoložení, atd. Přitom vstup byl stejný, výstup je totálně jiný. O bolesti nevíme vůbec nic.

Otázkou je, jestli je potřeba vědět. Možná ne. Možná to často ani nejde. I když budeme trávit hodiny denně meditací a budeme cítit své orgány a jak nám proudí žílami krev, tak na to stejně možná nekápneme.

Ido jednou říkal něco ve smyslu, že je dobré akceptovat bolest, poznat ji, přijmout, pokud je to nutné, ale nestát se tou bolestí. Nevěnovat ji více pozornosti než je nezbytně třeba, protože jinak nás pohltí. Znáte takové ty lidi, co hned po pozdravu začnou chrlit svůj chorobopis? Najednou ten člověk není Pepa Novák, ale Bolest Kolene.

Některým bolestem je potřeba věnovat pozornost větší, některým menší, některým možná žádnou a časem sami zmizí. Bolest je určitý signál. Může být ostrý, silný. Ale taky to může být jen šum. Jak to poznat? To je těžké, ale od toho je asi právě ten výzkum.

Taneční představení

Sedíte v divadle. A na jeviště vstoupí tanečník. Tanečník, co se jmenuje Bolest. Představení začíná a tanečník začíná tančit. A je dobrej, sakra dobrej. Nelze od něj odvrátit zrak. Po chvíli vás jeho tanec totálně pohltí a najednou už není tanečník a divák. Najednou jste oba nedílnou součástí představení, splynete v jedno- vy jste Bolest.

Nové představení. Na jeviště nastoupí stejný tanečník. Začíná tancovat, tancuje opět skvěle, ale vám se to už nelíbí, nechcete být součástí jeho tance. Chcete, aby šel pryč. Začnete na něj pískat, doslova ho vyženete z jeviště. A on jde. Jde do zákulisí, přepustí na chvíli jeviště někomu jinému. Ale je naštvaný, chce být na jevišti, chce být v centru pozornosti. Takže začne trénovat. A čím víc a častěji ho vypískáváte, tím víc a usilovněji trénuje a je lepší a lepší. Až jednou přijde a jeho tanec vás totálně pohltí...

Tanec s Bolestí opět začíná. Tanečník se překonává, ale vás to nechává chladným. Pozorujete ho, ale bez velkého zájmu, bez emocí, s odstupem. Žádná odezva, žádná reakce. A on začíná být nervózní. A s nervozitou začíná kazit. Jedna chyba, dvě, tři a jeho sestava se hroutí jako domeček z karet. Zahanben utíká do zákulisí a nemá chuť už dál trénovat, k čemu.

Ale po chvíli přichází nový tanečník. Má stejné představení, ale je ještě mnohem lepší, s propracovanějšími pohyby... A vám už je jasné, že to bude velmi dlouhé představení. Pohltí vás jeho tanec?

Toto přirovnání, jak se vypořádáváme s bolestí, ale i se strachem, stresem či emocemi nám Ido vyprávěl v Lisabonu. Se všema je to totiž stejné- chtějí naši pozornost.

Jak pracuji s bolestí

Na závěr, abych také přispěl něčím praktickým a ne jenom abstraktními pojmy. Původní otázka byla, jak já pracuji s bolestí. Tak tedy.

Bolest většinou řeším pohybem. Pokud se teda bavíme o takových těch pochroumaných zápěstích, vymknutých kotnících, natažených svalech atd. (se zánětem slepého střeva běžte do nemocnice). Mám takový jednoduchý postup. Pokud mě něco bolí a po rozhýbání se to zlepší, tak vím, že když se budu hýbat dál, tak to časem odezní. Hotovo.

Samozřejmě je pak otázka, jak se hýbat. Pokud vás bolí rameno, tak asi není dobré si jít zkusit maximálku na bench. Ale takové ty věci jako páteřní vlny, číšníci na ramena, práce v hlubokém dřepu, práce na zápěstí, vyklepávání... Hodně opakování, hodně minut, lehká intenzita, hodně pohybu. Chceme to rozhýbat, nahnat tam krev, lymfu, živiny, aby se to začalo hojit a to chce čas.

Pokud chcete změnu, musíte tomu věnovat čas. Hodně času, hodně opakování, hodně informací. To, co děláme, když se hýbeme, je, že tělu poskytujeme informace a ono s nimi může nějak pracovat. Něco někde povolit, utáhnout, změnit, aby se to příště hýbalo lépe, efektivněji. A 10 minut páteřních vln denně to je hodně informací. A čím více informací, tím lépe.

"Zranění je jako guma, co vymaže kus obrázku, kus mapy. Informace skrze pohyb jsou tužkou, co mapu dokreslí zpět." - Petr Růžička

Pokud si nakonec připustíte, že vy ani nikdo jiný není chytřejší než vaše tělo, tak to nejlepší, co můžete udělat, je dát tělu dostatek informací a nechat to na něm. Hodně opakování, často a časem se něco změní. Protože vaše tělo není hloupé a nechce trpět. Nechce bolet, ale na základě informací, které mu poskytujete, funguje v daný čas nejlépe, jak je to možné. Pokud budete hodně sedět, vaše tělo se naučí dobře sedět a bude mít to nejlepší nastavení pro sezení. Že to není ideální nastavení zase pro jiné věci? No jako není, ale vy jenom sedíte, tak co po něm chcete? Dejte mu jiné podněty, jiné informace a ono se začne měnit. Samo. Bez vědomého rovnání se do učebnicového postoje při čekání na zastávce. Dejte mu na výběr, dejte mu možnosti a ono si vybere. A vybere si dobře, věřte tomu.

No a pokud by se problém po takovém rozhýbání zhoršil, tak bych to řešil nějak jinak. Přiznám se ale, že to se mi vlastně asi ještě nikdy nestalo.

Pohyb dětem

Tue, 11 Apr 2023 19:40:26 GMT

Už to dělám zase. Sedím dopoledne v autě a místo cesty do práce, jedu do vybrané základní školy lektorovat workshop. Jsem nervózní, ale vlastně si ten pocit užívám. Znám ho totiž moc dobře.

V roce 2016 jsem se omylem dostal ke skvělé příležitosti, vzniku vzdělávacích workshopů Paměti národa. Ze začátku to byl jeden, který se týkal kolektivizace, ale v následujících letech se to trochu vymklo kontrole a nakonec to bylo cca 10 workshopů, které pokrývaly období celého 20. století a za rok jsem jich odlektoroval kolem 30. Slušná brigáda, která ale jako mnoho jiných věcí, skončila s covidem.

Nicméně s covidem jsem začal učit v Pohyb je život a od začátku mého pobytu mezi učiteli létala ve vzduchu myšlenka rozhýbávání mladých. Jako učitelský benjamínek jsem se do ničeho moc nehrnul, nechci zkušenějším brát příležitosti a navíc vím sám, jak moc se ještě musím učit pohybu jako takovému. Přesto jsem ale byl Marcelovi k ruce, když pořádal první workshopy pro děti na Letné, ze kterých se pak stala skupina Aqua.

Ale krom této prezenční skupiny se nic moc nedělo. Občas jsme o to zavadili, ale neviděli jsme možnost kudy vniknout do relativně složitého problému školství. Navíc učit děti je úplně něco jiného než učit dospělé a je potřeba si položit otázku, jestli vůbec máme takovou ambici.

A pak jsem resuscitoval svůj LinkedIn. Spolu se svým kamarádem copywriterem Vojtou, který si tam chtěl začít budovat svůj brand, jsme se vrhli do každodenního networkování, psaní chytrých statusů, jak všemu rozumíme, a dokonce jsem tam založil Pohyb je život ‘company page’. A v jeden den mi přišlo upozornění, že mě Vojta někde označil.

Našel jsem status učitele, který plánoval pro svoje studenty několikaměsíční blok výuky ke zdravému životnímu stylu a hledal na LinkedInu odborníky na různé oblasti. Vojta mě tam označil a já napsal, co v naší škole děláme.

Asi si nebudeme nalhávat, že jsem byl překvapený, když ho to zaujalo. Nebyl.

Slovo dalo slovo a v únoru jsem seděl v autě a jel mírně roztřesený do Hostavic do ZŠ Be Open učit svůj první čistě pohybový workshop v životě. Měl jsem mít 15-20 dětí ze šesté a sedmé třídy. Program jsem založil víceméně čistě na hrách ve dvojici, občas jsem to proložil samostatnou prací, ale ne moc. Sami se mohou učit doma matematiku, ale v pohybu platí jiné rovnice.

Prostředí bylo nádherné. Pan učitel vstřícný. Chyběly pěnové tyče, tak jsem vyměnil program za program. Nevadí. Umíme přece improvizovat. A pak přišly děti.

Byl to fičák. Od začátku do konce. Máme u nás ve škole takové pořekadlo o „průzkumu bojem“. Tohle bylo přesně ono. Ale stálo to za to. Stavidla se povolila. Víme víc. Děti také vědí víc. O sobě i o nás a to jsme chtěli.

Petr o tom následně napsal do našeho newsletteru a odepsalo pár lidí, že by to chtěli do svých škol také. A tak jsem šel a workshop proběhl už víckrát. Pokaždé trochu jinak, v jiném prostředí, ale to je na tom to důležité, protože tím se krystalizuje pevnější a pevnější program pro různé věkové skupiny.

A teď přichází otázka: Co dál?

Máme před sebou skvělou možnost - dostat pohyb do škol. Máme vědomosti. Chceme je předávat. A teď, když jsme si vyzkoušeli, že to lze, musíme vymyslet jak. Něco se v té krásné, dřevem obložené tělocvičně narodilo. Tak nám držte palce, ať to správně uchopíme a vznikne z toho dobro. Protože o to nám jde.

A mimochodem - chcete se stát součástí tohohle průzkumu bojem? Napište mi. Dojedu tím autem i k vám.

Cesta k vlastní praxi - důvěra v proces

Fri, 03 Mar 2023 16:59:39 GMT

V minulém díle jsem vám ukázal, jaká byla moje první motivace k cestě za vlastní praxí. A ukončil blog ve chvíli, kdy jsem nalezl důvěru v proces.

Dneska bych se chtěl více podívat na to, co to znamená. Pro mě. A vás opět vybídnout, abyste si vzali tužku a papír a sepsali si, co to znamená pro vás. Protože to je to důležité. Zatímco můj článek můžete brát jako inspiraci.

Důvěru si představuju jako schody, po kterých jdete s každou navštívenou lekcí. Postupně na nich stoupáte výš a výš. Vystoupanou výšku ovlivňují různé parametry: nesouzení vaším učitelem, dosažení prvních výsledků, pomoc se zraněním nebo třeba to, že se cesta vašeho učitele podobala na začátku té vaší. Ale abych vůbec mohl stoupat a začít tuhle důvěru získávat, musí být splněná nutná podmínka - mohu zkoušet.

Tohle není vůbec moje myšlenka. Získal jsem ji na DAMU, kde mi trvalo tři roky pochopit, co to znamená „nebát se zkoušet“. A kde od první lekce byly nastoleny podmínky k tomu, abychom to mohli dělat. Díky této zkušenosti je pro mě přístup k pohybové praxi o dost jednodušší. A v Pohyb je život jsem nalezl podobné nastavení. Popravdě, kdyby tu nebylo, tak bych už nechodil, nebo bych zůstal zamknutý v šatně.

Nebát se zkoušet, znamená odstranit touhu po výsledku. Nechat se neustále překvapovat procesem a brát do hry, neboli vnímat, všechny chyby a úspěchy, které se mi stanou. Z poctivého zkoušení může vzniknout dobrá hra, improvizace anebo taky nic. Je to totiž úplně jedno.

Takže čím výše jsem, tím více důvěřuji. A když se jednou ohlédnu, zjistím, že to, že jsem se svěřil tomu procesu, mě po těch schodech provedlo bez pádů dolů. Ale nesmím zapomenout, že bez té vstupní podmínky, bych na tu cestu nikdy nešel.

A co je to ten proces? Proč mu důvěřovat?

Pro začátek si vypůjčím slova, která najdete, když přistanete na naší stránce: „Když to nejde, tak se nadechni a zkus to znovu.“ Pokud přicházíte do naší praxe jako já, že chcete výsledky, může se vám stát, že zas rychle odejdete. Žonglovat se nenaučíte za den. Klik ve stojce se nenaučíte možná ani za rok. Tohle myšlení vás může stát vaší praxi. Je tedy potřeba ho změnit.

Jak? Naučit se toužit po procesu. Milovat to, že vám něco nejde, že to můžete donekonečna zkoušet. A postupně objevovat jednotlivé zákruty a nástrahy cestou. A to chce jistou praxi. A té musíte důvěřovat.

Vidíte? Hýbeme se trochu po trojúhelníku. Jeho vrcholy jsou: praxe, důvěra a proces. Jedno bez druhého nemůže být. Jakmile tomu uvěříte, není cesty zpět a popravdě ani ji už nehledáte.

Prostě jen důvěřujete a jdete.

Nakonec stejně dojdete jen k sobě.

Strach

Tue, 21 Feb 2023 12:28:29 GMT

Před několika lety na Movement campu jsme měli přednášku o strachu od Avi Grinberga. To je člověk, který se věnuje studiu strachu a napsal o něm, a o práci s ním, několik knih. Už to, že ho Ido pozval přednášet na Movement camp, samo o sobě něco znamená. Pamatuji si, že dlouho něco ve mně nezanechalo tak hluboký a silný dojem.

"Beze strachu není vášeň, není vzrušení. Žijeme ve společnosti, kde strach je nepřítel a vše, o co usilujeme, je vyhnout se strachu...lidé berou antidepresiva, protože se bojí bát." - Avi Grinberg

Avi nám hned na začátku vyprávěl, co ho vlastně přimělo zasvětit svůj život výzkumu strachu.

Stejně jako Ido, je Avi Izraelec. A v Izraeli mají povinnou vojenskou službu. Tři roky. Na Černé barony ale zapomeňte. Nevím, jak moc se vyznáte v politické situaci a sledujete vývoj vztahů Izraele a Palestiny... já nějak moc ne, ale pamatuju si, jak Ido jednou říkal, že každý Izraelec po dokončení téhle vojny, pokud to přežije, buď rok cestuje po světě a nebo rok chlastá. No a nebo oboje najednou, aby se z toho trošku vzpamatoval. Takže asi nic moc zkušenost.

Avi byl ten druhý případ. Vyprávěl nám, že dělal dva roky záchranáře, a to, co během služby zažil, ho pak pronásledovalo natolik, že se pod vlivem alkoholu rozhodl skončit se životem.

Jednou se opil a v náhlé pohnutce mysli se rozběhl a vrhl ze srázu... ale ke svému překvapení namísto sražení vazu o nejbližší skálu seskákal po kamenech jako Super Mario až na dno strže. Když se po nějakém čase dole přestal třást a vzpamatoval se ze šoku, tak při pohledu vzhůru na místo, odkud vyrazil, začal přemýšlet jakým zázrakem se z něj na tu chvilku stal Jackie Chan. A po chvíli mu to došlo. On měl totiž hrozný strach. A chtěl žít.

A tam započala jeho cesta.

"Strach chce být naživu".

Strach by měl být náš přítel, pomocník, který nám pomáhá v krizových situacích, vybičuje nás k výkonu, zostří nám smysly... ne, vždy však tomu tak bývá. Zvlášť pokud se bojíme bát nebo pokud ten strach trvá příliš dlouho. Dusíme ho v sobě, dokud nám nedojdou síly. A ty jednou dojdou.

Strach je emoce. A jako každou emoci je potřeba ho prožít, možná využít a hlavně nechat odejít, uvolnit. Když v pralese na opici zaútočí šelma, tak se opice po úspěšném útěku na strom nejdřív pět minut třese a pak začne po té šelmě z bezpečného úkrytu házet výkaly.

My ale často strach neprožíváme, zavíráme ho z různých důvodů v sobě...

Tak se nebojte občas třást, ať můžete pak házet výkaly.

Džungle

Movement camp se pořádá v Thajsku, konkrétně na Phuketu. Týden se tam mrskáme a potíme v luxusním sportovním rezortu obklopeném neprostupnou džunglí. Slušná romantika.

No a tak za příjemného bzučení klimatizace v přednáškové místnosti na pohodlné židli posloucháme, jak Avi vypráví: "...Podívejte se kolem sebe. Podívejte se na souseda vedle vás. Člověk je největší a nehrozivější predátor, co chodí po této planetě. A podívejte se, jeden takový predátor vedle druhého. Plná místnost mma a bjj zápasníků, členů speciálních jednotek... trénovaní zabijáci. A nikdo nemá strach, všichni se na sebe usmíváme. Pár desítek metrů od nás, v džungli, probíhá boj na život a na smrt. Boj o přežití. Právě teď v tento moment probíhá masakr pár metrů od vás. My ale máme pravidla, zákony a všechno je tedy v pořádku. Chodíme tu po vyznačených cestách, ale běda pokud sejdeme z cesty. Uvědomujete si ale, jak je to celé křehké? Protože každý jsme jen malý krok od šílenství..."

Uf, no doteď jsem si to neuvědomoval.

Pak nám řekl, ať si stoupneme a otočíme se proti svému sousedovi a začneme se jeden druhému dívat do očí. 10cm od obličeje. A uvědomíme si vše, co před chvíli zaznělo. Že ten člověk, kamarád, který se na vás před chvílí usmíval a podělil se s vámi o své poslední mango, je ve své podstatě zvíře. Pod povrchem je to nelítostné zvíře, které je schopné vás v pár sekundách roztrhat na kousky, pokud odebereme všechny ty uměle vytvořené vrstvy a nánosy. Ze začátku jsme se usmívali, pak už ne.

Ido nám pak vyprávěl příhodu o mma zápasníkovi, který se roztřásl a rozplakal během staredownu. To je takové to, jak si bojovníci před zápasem koukají do očí a snaží se různým způsobem zastrašit či dát nějak najevo, že se nebojí. Když to ostatní viděli, tak ho rovnou totálně odepsali. Že nemá šanci vyhrát. Že má strach.

No a on pak v tom zápase toho druhého totálně zrušil.

Po zápase se ho ptali, co se to stalo během toho staredownu a on jim řekl, že si, jak se tak koukal zblízka tomu druhému do očí, uvědomil, že ten člověk, co stojí před ním, ho chce zabít. A to nemohl dopustit.

"Čím více se bojím, tím šílenějším a smrtícím se stávám".

Jak pracovat se strachem...

"Pořád kličkujeme před strachem."

Stoupněte si, zavřete oči a představte si něco, z čeho máte strach. A to zveličte. Nechte to a pozorujte všechny "příznaky"...a v určitý moment to rychle najednou opusťte, začněte zhluboka dýchat do hrudníku. Nechte sebou všechno proudit, nesnažte se nic zadržovat. Může se stát (a po nějakém čase se stane), že sebou začnete různě škubat a třást, možná brečet, možná řvát. A všechno tohle vnímejte a nechte plynout, dokud se nedostaví úplný klid.

Přestat kličkovat a nechat strach projít. A potom se něco změní.

"...Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já."

- Litanie proti strachu

Páteř - díl 1.

Tue, 14 Feb 2023 09:56:49 GMT

V tomhle článku se podíváme trochu obecněji na oblast páteře a na souvislosti, které tam třeba na první pohled nejsou viditelné. V dalších článcích už navážeme sportovními aplikacemi a cviky, které vám můžou zkvalitnit život. Je jedno jestli jste profesionální sportovec, nebo máte sedavé zaměstnání. Každý by se měl věnovat páteři. I za 10 minut denně se dá udělat hodně práce.

"Když nemáte čas na cvičení, při kterém procvičíte důkladně celé tělo, cvičte alespoň páteř." Ido Portal

Pamatuju si, že když jsem v roce 2018 jel na seminář s Idem do Belgického Alstu. Cesta autem mi trvala 14 hodin. Kvůli časovém presu jsem zastavoval jen dvakrát a to pouze na dotankování. Když jsem dorazil, tak jsem měl tak šíleně zatuhlou hrudní páteř, jako snad nikdy v životě. Naštěstí jsme na semináři probírali dost podrobně páteřní vlny a pak spoustu cvičení na rozhýbání páteře formou her ve dvojici. To mě zachránilo a doslova vrátilo do páteře život.

Na tomhle příběhu jde krásně vidět, jak je důležité se páteři věnovat na prvním místě, protože bez funkční páteře je všechno problém. Když máte zraněnou ruku, pořád můžete chodit, procvičovat nohy. Když máte zraněnou nohu, zaměříte se na horní polovinu těla. Pokud se vám ale stane něco s páteří, většinou jakýkoliv pohyb je problém, protože veškerý pohyb z ní a skrze ní prochází. Krásně o tom mluví a demonstruje Serge Gracovetsky v jeho spinal engine teorii. Serge pracoval jako vědecký pracovník, později se zaměřil na zranění pilotů. Konkrétně na zranění páteře při nouzové katapultaci. Svým výzkumem zjistil, že páteř je hlavním motorem v těle. Všimněte si to na této chůzi člověka, který nemá končetiny. Pohyb, v tomto případě chůze, nevychází z nohou, ale jimi prochází a násobí se.

Nedávno jsem sdílel na Instagramu cvičení na to, jak docílit jemné a segmentované páteře. Psal jsem o tom, že páteř má být jako šnůra z perel, jak mnohokrát popsal můj učitel Petr. Protože když má nějaký pohyb projít skrz, tak je nutné, aby mu na té cestě nic nevadilo. On ten pohyb projde tak jako tak, ale pokud tam je místo, které není dostatečně průchozí, bude se toto místo namáhat více, z čehož plyne potenciální zranění a taky ztráta energie. Takže prakticky omezujete svůj potenciál ve skoku, hodu, běhu, apod. protože na cestě toho pohybu jsou větší, nebo menší ztráty.

Příroda se pohybuje po křivce

Teď trochu odbočíme od tématu, ale jen zdánlivě. Ukážeme se na několika příkladech, že příroda se výhradně pohybuje po křivkách, vlnách a u lidského těla je tomu nejinak.

Když se na to podíváme trochu z větší dálky, tak všechno, co vidíte kolem sebe se dá popsat jako energie, frekvence, vlnění. Jaký je rozdíl mezi tím, když si ohříváte jídlo v mikrovlné troubě, v tom světle které svítí uvnitř, mikrovlnám které vám jídlo ohřívají a zvuku, který vás upozorní, že už je jídlo hotovo? Stejný princip, jen jeho jiná demonstrace.

Vlastimil Marek (hudebník, publicista a propagátor new age) ve svých knihách psal, že každý atom zpívá svoji písničku. Kepler napsal svoji Harmonices Mundi, kde vyslovil myšlenku, že každá planeta má svůj zvuk, svoji tónovou řadu. Stejně jako Schumannova frekvence země, která je 7,83Hz, která se nachází v dolní hranici mozkové hladiny alfa, ale o tom někdy příště. Čili všechno má určitou frekvenci, jen se liší její hodnota.

"Nic se nenachází v klidu, vše se pohybuje, vše vibruje" Kybalion

Náš krevní a nervový oběh, pohyb vody, kořeny stromů a jejich větve, blesk, mycelium, dvoušroubovice DNA, atd. Všechny z těchto přírodních aplikací jsou křivky. Vypadá to, že pohyb po přímce v přírodě nedává vůbec smysl.

Možná že i náše emocionální stavy, by se dali vyjádřit v téhle analogii, jak se o to pokouší toto znázornění, které je z knihy Joe Dispenzy.

Jaká je nejrychlejší spojnice dvou bodů?

Překvapivě to není přímka, ale křivka, která má matematický název Brachistochrona. Proto si asi příroda vybrala křivku, protože je to nejvhodnější trajektorie pohybu. O pravdivosti tohoto tvrzení se můžete přesvědčit tady.

Závěr

Proč tento, možná trochu složitý popis? Protože na těchto různých aplikacích jde vidět, že všechno má svoji frekvenci, křivku, vlnu. Stejně jako naše těla, jež jsou tvořena z 60% vodou, kterou si evolučně neseme z oceánu. Když se podíváte na pohyb všech podmořských živočichů, kteří mají páteř, tak tam ten vlnivý pohyb je, nelze ho nevidět. Prostě to máme v sobě a to doslova. Proto, pracujte na své páteři, vlňte se. Je to v nás a všude kolem nás, na všech úrovních. Přímo se nabízí pohybovat se po nich, protože jsme tak byli navrženi.

V dalších článcích navážeme více praktickými aplikacemi, kde to už bude více zřetelnější.

Cesta k vlastní praxi

Fri, 13 Jan 2023 14:28:22 GMT

Vlastní praxe. Používáme to slovo na hodinách. Někdo více, někdo méně, ale vsadím se, že každý, kdo k nám chodí, to z úst svého učitele minimálně jednou slyšel. Co to vlastně je? Jak se k tomu přijde? Kde to roste?

Zkusím během pár dílů blogu popsat, jak jsem se ocitl tam, kde zrovna jsem. Můj cíl není ani tak tolik to, abyste každý článek dočetli do konce. Ale abyste se, pokud už jste našimi studenty, aktivně zamysleli a zkoušeli si odpovědět na moje otázky stejně poctivě jako já. A pokud jimi ještě nejste, možná zjistíte, že máte podobný výchozí bod, jako jsem měl já. A že to rozhodně není taková překážka, jak se může zdát.

Protože já jsem gaučák.

Srdcem, duší, donedávna i tělem. Miluju, když můžu přijít domů a už nic nedělat. Zapnout si počítačovou hru, seriál a na všechno zapomenout. Aktivně odebírám a dívám se asi na 10-20 youtuberů. Konzumuju NFL. Když můžu, tak ani nejdu ven. A miluju pivo.

Jak se takový člověk dostane k pohybu?

Z téhle konzumnosti mě občas vytrhovalo to, že jsem si něco (dost věcí) zaplatil, a pak tam docházel. A ta velká konzumace informací kolem, mi vždy dávala jednu věc:

Sny.

Co bylo tedy tou úplně první motivací k tomu, abych vůbec našel Pohyb je život?

Sen pocházející z videa ‘Upper body basics’, že jednou budu vypadat jako ten pán ve videu. Zkonzumoval jsem snad všechno, co Ido tenkrát měl na YouTube. A pak jsem hledal, kde bych mohl mít břišáky jako on. A našel jsem Pohyb je život.

Na začátku nebyla žádná revoluční myšlenka. Žádné osvícení nebo probuzení. Jsem jednoduchý člověk. Na začátku byl pekáč buchet.

Dostal jsem ho?

Ne. Protože jsem gaučák. A tak jsem pár let poctivě chodil na hodiny a cvičil jen tam. To byla moje praxe. Vznikla takřka omylem, protože jsem nepřestal chodit. Proč? Jsem hodně setrvačný (gaučáci jsou těžcí) a měl jsem zaplaceno. Sice nebyl pekáč, ale byli fajn lidi, učitel, pivečko po lekci… Možná je prostě jednodušší nepřestat chodit.

A díky tomu jsem objevil důvěru.

Důvěru v proces, která se chová jako cibule, má spousty vrstev a postupně vede k transformaci lidí, kteří u nás studují.

Je úplně jedno, jaká je vaše první motivace. Ale upřímně věřím, že v naší praxi po nějaké době tu důvěru objeví každý. A pak se stane to, co se stalo mně.

Změní vám to život.

Čtvrtá fáze vody

Sat, 07 Jan 2023 11:59:35 GMT

V józe se hodně mluví o life force, životní síle, která námi proudí a pokud neproudí, tak jak má, tak onemocníme. Zní to jako hodně abstraktní pojem, ale možná tak úplně není.

Víme, že voda tvoří cca 60-70% naší tělesné váhy, ale mnohem zajímavější údaj je, že vzhledem k tomu, že molekula vody je malá, tak zasahuje do 99% našich molekul v těle. To znamená, že je v podstatě všude.

Pojďme se bavit o krvi, což je taková živá voda. To, že rozváží živiny do těla a odpad zase pryč, tak nějak chápeme, ale jak to dělá? Tak nějak se má za to, že to dělá srdce jako taková pumpa, která ji pohání naším tělem, ale možná to tak úplně není. Možná srdce není pumpa, ale něco trochu jiného. Jako pumpa by totiž bylo dost špatně konstrukčně vyřešené a vlastně by v tom místě, kde je, úplně nedávalo smysl. Žádný konstruktér by na takovém místě a takovým způsobem pumpu prostě nevytvořil a nechce se mi věřit, že to je konstrukční chyba.

Nechme teď ale srdce stranou, ale zkusme přijmout fakt, že to není pumpa...tak co tedy krev pohání?

A tady se dostáváme k tomu zajímavému. Vypadá to totiž, že existuje ještě jedna, čtvrtá fáze vody. Máme pevnou, kapalnou a plyn. Ty jsou jasné, ale mezi pevnou a kapalnou je ještě jedna. Taková v podstatě želé/rosol fáze, která dokonce není H2O, ale H3O2.

Pokud do vody dáte nějaký hydrofilní materiál (má rád vodu), třeba nějakou trubku, tak se stane to, že podél stěn té trubky se vytvoří právě tohle želé. Vrstva želé, která má pouze záporný náboj a je vždy "čistá", to znamená, že vytlačí veškeré cizí materiály vedle "ven" do vody, která má naopak kladný náboj. Takže máme sloupec mínus a sloupec plus, to znamená, že máme baterii. Teď ještě potřebujeme něco, co ji nabije.

A to je třeba slunce. Pokud posvítíte světlem (infračerveným) na naší hydrofilní trubku ve vodě, tak to, co se stane je, že ta vrstva želé se začne zvětšovat.

Takže máme trubku(žílu).
Po obou vnitřních stěnách máme čisté záporné želé, to znamená, že veškerý materiál (krvinky, destičky), co je v trubce se začne hromadit uprostřed v kladných vodách.
A teď na to posvítíme infračerveným světlem a to, co se stane je, že želé se zvětšuje a ten prostor uprostřed s tím materiálem se začne zmenšovat, tudíž ten nahromaděný materiál to začne vytlačovat určitým směrem.
A máme pohyb. Geniální.

Jste stále se mnou?

Takže máme pohyb, který je zadarmo, nic nestojí, není potřeba ho ničím pumpovat. Jediné, co potřebujeme je voda a energie ve formě světla. To je celé. Life force.

Říkali jsme si, že ten zdroj, který to celé uvádí do pohybu je světlo, konkrétně infračervené záření. Je dobré si uvědomit, že infračervené světlo nevydává pouze slunce, ale i my a zprostředkovaně všechno kolem nás. Zvířata, stromy, zem i neživé předměty. A není to jenom o samotném infračerveném záření, ale i ostatní přírodní záření a záření kosmické, které k nám pronikají se na tom procesu podílejí. Důležitou roli v tom celém hraje i magnetické pole země...

Pojďme si zkusit takový pokus. Máme nádobu s vodou a do ní vložíme naší hydrofilní trubičku s želém a nějakým materiálem uvnitř:

necháme na to svítit slunce. Máme pohyb materiálu skrz trubičku.
položíme nádobu s vodou na zem. Máme pohyb.
přiložíme na nádobu naše ruce. Máme pohyb.
přiložíme na nádobu psa. Máme pohyb.
přiložíme k nádobě zapnutý telefon....

Co se stane? Ano, pohyb se zastaví. Stejně jako když bychom nad nádobou pustili wi-fi nebo rádio...jiná energie, jiné záření- cizí a ono to najednou nefunguje.

Tohle je něco, co může "vědecky" vysvětlit, proč nám dělá dobře sluneční svit, chození v přírodě, objímání stromů, dotek, kontakt. Něco, co víme, že nám dělá dobře, ale vlastně nevíme proč. A možná taky proč je dobré občas vypnout instagram.

PS: přijde mi to zajímavé, ale nejsem žádný expert, jenom klouzám po povrchu a tudíž bych si nikdy nedovolil tvrdit, že to tak je a že to nemůže být jinak. Pokud vás to zaujalo a chcete jít více do hloubky, tak doporučuji mimo jiné práci Dr. Geralda Pollacka, protože z něj a jeho výzkumu ohledně vody to v podstatě celé vychází.

Začneme

Thu, 22 Dec 2022 00:00:00 GMT

Začneme :)

Recenze na dálkové studium, Jiří Stacho

Wed, 19 Oct 2022 00:00:00 GMT

Jak byste popsali dálkové studium s PJŽ?

Když něco hledáte, může se stát, že najdete něco, co jste ztratili už dávno. Nebo něco, co jste vůbec nehledali. Já toho našel nejvíc v době, kdy jsem myslel, že nic hledat nepotřebuji.

"Klíčem k porozumění (nejen) vlastního těla je zkušenost a prožitek."

Dálkové studium je forma obtížně uchopitelná, která člověka prověří. Vím, o čem mluvím. Dvě neúspěšné, magisterskou a postgraduální, mám za sebou. Dálkové studium školy Pohyb je život přichází bez ambicí – nic nežádá, nic neslibuje. Vlastně ani nic nenabízí, žádnou odměnu, certifikát, diplom, medaili, dokonce ani kšiltovku nebo reflexní pásek s logem. Ale za to se můžete velice blízce setkat se svým tělem. Ber nebo nech být. Ale to tělo je to, se kterým vstáváme, celý den ho nosíme a večer uléháme. A které bychom zákonitě měli znát a vnímat nejlépe. Na první pohled se program dálkového studia jeví jako běžný tréninkový plán. Online platforma, soupis cviků, varianty dle obtížnosti, počet opakování. Tak se často ptám sám sebe, co je tady jinak? Co mě už přes rok drží?

Poznání vlastního těla přerostlo v poznání sebe sama, online platforma se změnila ve skupinu reálných lidí, které obdivuji a se kterými se cítím v bezpečí, cviky nejsou cviky, ale průběh celého dne, který provází pohyb, z cíle vydržet 60 sekund ve stojce se stal cíl být každou sekundu v životě sám sebou. Proč? Life changing okamžiky se někdy špatně vysvětlují.

Co vám výuka přináší nebo naopak ubírá?

Větší poznání vlastního těla s sebou zákonitě přináší touhu jít hlouběji. Tohle je pro mě pravá podstata konceptů hygge či well-being. Pokud chci „žít v dobré kůži“ nemůžu růst asymetricky. Studium mi přineslo touhu žít lépe. Od ryze pohybových dovedností až po spirituální rozměr, větší vděčnost za rodinu, vytváření dobrého místa pro život – domova, změnu životních návyků, přemýšlení nad tím, jak chci žít, kde jsem a kam směřuji. To s sebou samozřejmě přineslo i odstranění věcí, které nějak „přestaly zapadat“.

Existuje něco jako princip či hlavní lekce, kterou jste si ze studia odnesli / na co jste si přišli?

Pohybová praxe mi s sebou přivála na první pohled dva ambivalentní přínosy – pokoru a sebevědomí. Dostudování fyzioterapie a absolvování celé řady odborných kurzů mě dovedlo k pocitu, že pohybu rozumím. Že znalost jeho zákonitostí, struktur a procesů je dostatečná k porozumění. Nicméně znalost je pouze dobrým předpokladem. Uvědomil jsem si, že znám své tělo hůře než těla svých pacientů. Že mu věnuji výrazně menší pozornost. Nebo využívám jeho potenciálu a širokých možností jen zlomkově. Klíčem k porozumění (nejen) vlastního těla je zkušenost a prožitek. A snad právě prožitek je schopen nastartovat celou kaskádu dalších procesů. Zasít zvědavost, co je dál, co je za dalším rohem. A to u mě přináší pocit, že stojím pevně nohama na zemi, a hlavně na místě, kde stát mám.

"...z cíle vydržet 60 sekund ve stojce se stal cíl být každou sekundu v životě sám sebou..."

Toto je hlavní princip – všechno co jsem o sobě poznal, co jsem se naučil, čemu jsem porozuměl, má vliv na můj další život. To, že jsem se naučil žonglovat nebo že jsem se naučil stát minutu ve stojce mi v životě nezměnilo nic – ale taky všechno.

Recenze na dálkové studium, Margareta Zábranská

Sat, 30 Jul 2022 00:00:00 GMT

Margi je mou studentkou již přes tři roky a za tu dobu ušla obrovský kus cesty na všech rovinách. Je mi obrovskou ctí, že je součástí naší školy a se svým nepřehlédnutelným úsměvem a optimismem obohacuje nejen mě, ale především celou komunitu. Její zpětnou vazbu na studium a poznatky z výuky si můžete přečíst v článku níže.

Jak bys popsala dálkové studium s Pohyb je život?

Dálkové studium má přesně takovou podobu, jakou v danou chvíli člověk potřebuje. Na vstupních fyzických dovednostech nezáleží, jedinou podmínkou je vnitřní zápal a ochota na sobě pracovat. Adri má dar nabídnout variantu, která je pro člověka zvladatelná a vede k postupu. Člověk si sám postupně najde cestu.

Nabídka cvičení je komplexní. Základem je systematický, ale pestrý program na online platformě, který doplňuje krátký každotýdenní Zoom hovor, kde spolu s ostatními studenty učitel prochází aktuální program a případné dotazy. Dále zpětná vazba prostřednictvím videí, podpora členů skupiny přes chat, možnost kdykoli s Adri konzultovat cvičící i jiné otázky, spousta nekonvenčních náhledů nejen na pohyb, ale i doporučení na knihy či suplementaci.

Vrcholem je pro mě možnost osobního setkání všech dálkových studentů na cvičícím eventu (Den v pohybu či 3-denní "Intensive"), seznámení s novými lidmi i se známými z on-line výuky, společný prožitek urychlující progres, spousta “aha” momentů a podnětů k přemýšlení. No a především velká radost z pohybu, objevování a taky spousta srandy okolo. Právě při osobních setkání vzniká komunita lidí, kde je každý úplně jiný, ale se společnou jiskrou. Dálková výuka s PJŽ tak není nikdy osamocená, což bývá hlavním úskalím podobných programů. Motivace časem neupadá, ale naopak roste. A se zvětšující se zkušeností ještě přichází další rovina – schopnost určovat si program a svůj směr podle sebe.

Co tě k výuce v PJŽ přivedlo? A co tě u nás stále drží?

Původně jsme hledala nějaký komplexní způsob, jak posílit své tělo, abych kompenzovala, že neustále sedím v kanceláři, stojím v bazénu, nebo kmitám okolo rodiny. Tento životní styl mi přivodil zbytečné zranění kolene na obyčejném výletu do hor. Chtěla jsem si i nadále dopřávat obvyklé pohybové aktivity a také být parťačkou svým rostoucím dětem bez obav, že se zraním. Tento cíl se mi splnil a plní dodnes. A k tomu jsem navíc dostala nečekanou škálu možností, co se sebou a svým tělem dělat.

Co ti výuka přináší nebo naopak ubírá?

Výuka s PJŽ pod vedením Adri mi otevřela dveře do úplně jiného vnímání nejen pohybu, ale světa vůbec. Začínala jsem jako člověk, co „chodí cvičit“. Teď je pohyb nedílnou součástí mého života, nejen jako cvičení, ale je doslova ve všem, co dělám. Výuka mi přinesla větší sebeuvědomění a sebepřijetí. Své tělo vnímám mnohem intenzivněji, a zároveň se cítím být mnohem odolnější jak fyzicky, tak psychicky. Jsem spontánnější, silnější a pohyblivější. Troufám si dělat věci, do kterých bych se dříve nepustila. Je na to připraveno jak mé tělo, tak i mysl.

Studium a praxe mě připravila o strach z neúspěchu, ze selhání, ze života, který jsem silně prožívala, aniž bych si toho byla vědoma. Praxe mi dala lehkost bytí, zklidnění, které je blahodárné nejen pro mě, ale i pro mé blízké okolí. Zbavuje mě iluzí o sobě a dává mi možnost nahlédnout sebe sama a vnímat přítomný okamžik. Vím, že jsem krásná, když jsem to já, a je mi v tom dobře. Přestávám lpět na zafixovaných vzorcích a představách. Pomalu odhaluji, kdo vlastně jsem.

Co je pro tebe hlavním přínosem studia?

Hlavním přínosem studia je pro mě sebepoznání, které jsem vůbec nečekala, i přesto, že je to důležitá součást mého života. Díky řadě situací, kdy mi něco nešlo, jsem si uvědomila, jakým způsobem si svým nastavením sama sobě v životě kladu překážky. Díky pohybu toto nastavení postupně měním, učím se pracovat s frustrací a dokážu se uvolnit. Naučila jsem se soustředit na to, co v danou chvíli dokážu, a když je potřeba, umět si říct o pomoc.

Jednou z hlavních lekcí, kterou si odnáším, je důvěřovat procesu a soustředit se na přítomný okamžik. Dělat v danou chvíli to nejlepší, co dokážu bez přehnaného úsilí a tlaku. A když to nejde, zastavit se, uvolnit se, a zkrátka to nechat plynout. Být k sobě upřímná, nehodnotit, jen pozorovat, přijímat úspěchy i pády a nebát se zeptat a ani poradit druhým, pokud o to stojí.

Dvojka trojka 2.0 koordinace

Mon, 21 Oct 2019 15:04:00 GMT

Před nedávnem jste si mohli zkusit jednoduchou koordinační věc, kdy jedna ruka dělá dva pohyby a druhá tři (dvojka-trojka. Nyní to zkusíme trochu rozvinout. Nejdříve ruce.

Představte si půlkruh na jedné straně těla, který budeme dělit na stejné úseky takto:

u dvou pohybů jde ruka nahoru a dolů.
u tří pohybů jde ruka nahoru a pak bokem po 90 stupních dolů.
u čtyř pohybů jde ruka nahoru a pak bokem po 60 stupních dolů.
u pěti pohybů jde ruka nahoru a pak bokem po 45 stupních dolů.

K tomu si nyní přidáme i pohyb nohou:

u dvou pohybů budou nohy pochodovat na místě (raz, dva, pořád dokola).
u tří pohybů půjde vždy jedna noha dopředu, druhá za ní a první zpět vedle druhé, poté se začíná znovu od opačné nohy.
u čtyř pohybů půjde jedna noha dopředu, druhá vedle ní, první dozadu, druhá vedle ní.
u pěti pohybů půjde první noha dopředu, druhá za ní, první za druhou, druhá do strany a první do druhé strany a poté se začíná znovu od druhé nohy.

Máme tedy pohyby rukou a pohyby nohou. Nyní to můžeme začít kombinovat. Možností je poměrně hodně, doporučuji začít zlehka. Například obě ruce i nohy budou dělat dva pohyby, čili za dvě doby se kolo opakuje (dále budu označovat jen čísly). Pak můžete zkusit jedna ruka 2, druhá ruka 3 a nohy 2, čili kolo se opakuje za 6 dob. Další možností může být nechat jednu ruku a nohu dělat 2, a druhá ruka mění po kolech 2, 3, atd.

Na videu je ukázka, kdy jedna ruka opakuje 2, druhá ruka 3 a nohy dělají nejdříve 2, čili kolo se opakuje po 6 krocích. Poté nohy dělají 3, takže kolo se znovu opakuje po 6 krocích. Pak dělají nohy 4, nyní je společný násobek 12, takže kolo se znovu opakuje po 12 krocích. Na závěr dělají nohy 5, to už je společný násobek 30, to už se ale na video bohužel nevešlo. Druhá část videa je tak zrychlená na 120%, aby se vešla do 60 sec. Pokud by to někomu na koordinační trénink připadala málo, zkuste to na hudbu, která je na nějaký lichý počet dob, například 5,7,9 atd.

Pěknou zábavu přeji a dejte vědět, jak to šlo.

Až to nebude potřeba…

Wed, 01 Aug 2018 10:00:00 GMT

Před nedávnem jsme se s učiteli bavili o tom, co komu jde a nejde, a Petr to rozsekl moc pěknou úvahou, která si zaslouží být sdílena.

Každému něco chybí. To je normální. Nenormalní je na tom pracovat, až to chybět nebude.

Taková banální věta, která v sobě skrývá spoustu potenciálu. Všiml jsem si, že většina lidí, které sleduji na Instagramu, se kdysi naučila nějakou dovednost a teď ji pořád opakují v různých drobnějších nebo výraznějších variacích. Samozřejmě nemůžu vědět, co ještě dalšího dělají, co se na Instagramu neobjeví. Možná ty ostatní věci nechtějí dávat veřejně a schovávají si je pro sebe, aby nespadli v očích svých kolegů. Nevím. Každopádně sleduji gymnasty, ti dělají jen cviky z gymnastiky. Lidi z baletu dělají jen balet. Fotbalisté hrají fotbal. Atd. O to víc si vážím lidí, kteří dělají i jiné věci mimo jejich disciplínu, aby se zlepšili ve své disciplíně. Třeba Vasyl Lomachenko (ukrajinský boxer), žongluje, chodí po rukou, řeší Schulteho tabulky, pracuje s jemnou motorikou, periferním viděním a kdoví co ještě. Evidentně to funguje extrémně dobře.

Ta diskuze potom pokračovala dál a Petr řekl.

Každý jednou dojde na nějakou křižovatku.

Což je ta lepší varianta. Dělám nějakou disciplínu, vnímám, jestli to někam vede nebo ne, tím se dostanu na křižovatku. Udělám odbočku, odejdu od toho a začnu na tom pracovat jinak, případně na něčem jiném, co mě posune dál.

Já jsem mu kontroval:

Mám pocit, že většina lidí dojede na kruháč a už z něj nevyjede.

Vnímám to u mnoha lidí v mém okolí, kteří se rádi hýbou, nebo dělají nějaký sport. Jejich pohyb se nezlepšuje, spíš naopak. Dojeli na kruháč, je jim na něm dobře a tak krouží. Nejhorší je, že třeba ani neví, že na něm jsou, něco jako matrix.

Udělejte si revizi času, který věnujete pohybu ve víře, že vás zavede k tomu, co je vaším cílem. Je jedno jestli je to vyhrát olympiádu, nebo si vyčistit hlavu. Protože možná jste na kruháči a ten vás dál nedovede.

Na závěr poznámka k zamyšlení. Všimněte si, jak jsou dnes v oblibě kruhové tréninky. Podobnost z výše napsaným není náhodná.

Movement Camp 2018

Wed, 25 Apr 2018 10:36:51 GMT

První Movement Camp

Můj první Movement Camp je za mnou… první z mnoha.

Cestou zpátky jsem dost přemýšlel o čem vlastně chci psát. Tady totiž takové to klišé “to se nedá popsat, to se musí zažít” platí více než kde jinde, ať člověk chce nebo ne. Psát o tom, co jsme tam dělali nebo kolik skvělých lidí jsem tam potkal, kolik jídla jsem spořádal nebo, že Roye má fakt hrozně široký ramena….pořád mi to vrtalo hlavou.

Je to pořád ještě pro normální lidi?

Tuhle otázku jsem dostal hned na první hodině od jednoho žáka. Musím říct, že mě donutila dost přemýšlet. Když pak přišla ta samá otázka na druhé a následně i třetí hodině od dalších asi pěti lidí, můj problém o čem psát byl vyřešen.

Prvně, to slovo normální je dost problematické, ale do toho se tady opravdu pouštět nechci. Řekněme si tedy, že pod pojmem normální je myšlen člověk, co tak nějak pravidelně cvičí, ať už u nás nebo někde jinde. Zajímá se o pohyb, chce udělat pár kliků, nějaký ten shyb a možná pracuje na stojce. Nebo se houpá na kruzích, ale zas tomu nevěnuje osm hodin denně, protože má práci, třeba rodinu.

Prostě takový normální člověk, z našeho pohledu.

Žádná síla

A takový člověk se dozví, co jsme tam dělali. Hodně koordinace, padání, balancování tyčky na dvou prstech, nějaké to zápasení, občas hodně pohybu, občas žádný a klid a dýchání…ŽÁDNÁ SÍLA. Nula. Žádné muscle upy, stojky nebo ještěrky. Když jsem vyskočil po týdnu na hrazdu, tak jsem měl pocit, že se ani neudržím.

To však neznamená, že silové věci už se nedělají. Ido prostě jen do toho velkého obláčku s názvem Pohyb vstoupil zas z jiné strany. To je celé.

Problém je ale dost možná v tom, že to holt není tak sexy. Není to něco, s čím můžu machrovat na párty nebo natočit na Instagram. Není to něco, co upoutá pozornost nebo přiláká davy. Ale o to je to cennější. Pohybové principy, které vás naučí vidět a chápat pohyb váš i okolo vás. Spousta praxe, která vám pomůže žít lépe váš život, zvládat jeho nástrahy. Umět pracovat s dechem, rovnováhou, rytmem…se strachem, panikou, úzkostí, ať už prezentovaným pouze vašimi myšlenkami nebo vnějším podnětem v podobě boje. To se hodí a je to něco, co má obrovský smysl a přesah nad rámec nějakého cvičení v posilovně.

Takže pokud se mě někdo zeptá znovu…

Je to ještě pro normální lidi?

Ano, je. Mnohem víc pro lidi, ať už normální nebo nenormální, než třeba stojka nebo muscle up na kruzích. Jen za to asi nedostanete tolik lajků na Instagramu.

To, co dělá a učí Ido, je víc pro normální lidi, než cokoliv z těch bodybuildingů, Crossfitů, kettlebelů a fitness všehomožného, jen to nikdo nevidí, nechápe, protože je to vlastně ve své jednoduchosti asi příliš složité.

Dvojka trojka

Mon, 26 Mar 2018 10:00:00 GMT

Další ze série koordinačních cvičení. Tentokrát velice jednoduchá série pohybů, která vám zabere chvilku a naučíte se jí. Jak na to

první ruka dělá 2 pohyby, ruka jde nahoru a pak dolů
druhá ruka dělá tři pohyby, ruka jde nahoru, pak doboku a nakonec dolů

Takže se ruce někdy míjí, někdy potkají. Zkuste na obě ruce, myslím, že za pár minut si to osvojíte a pak můžete s klidným srdcem nahradit policajta na křižovatce, nebo pokračovat semaforovou abecedou. Napište jak to šlo 🙂

Knee drop

Mon, 26 Feb 2018 10:00:00 GMT

S tímto pohybem jsem se setkal v breaku a myslím, že to je dobrý způsob jak obrnit kolena a dopřát jim trochu neobvyklých rotací. Na Instagramu ho dělá hodně i Roye Goldschmidt, jak jste si jistě všimli. Ten pohyb najdete i v jiných oblastech, možná pochází z čínských bojových umění. Tady (2:10) třeba Jackie Chan.

Malé varování

Tohle není úplně pro nepřipravená kolena. Ne každý to vydrží hned ze stoje a ne každý do toho dokáže skočit. Takže jestli si něco uděláte s kolenem – je to na vás. Na druhou stranu, zas takový killer to není a za chvilku se to dá naučit. Jenom se prosím připravte.

Takže jak na to

Jsem v pozici na čtyřech.
Nárt pravé nohy dám do kolení jamky levé nohy a postavím se špičkou pravé nohy na zem.
Přenesu váhu na pravou špičku a opatrně se narovnám a dám ruce z podložky pryč.
Pokud jsem v pohodě pomalu rotuju nahoru do stoje.
Když je tohle v pohodě na obě strany a mám poloviční dřep na jedné noze na špičce můžu to zkusit ze stoje.
Další možnost je do toho naskočit, ale to až za hodně dlouhou dobu.

Zde video návod. Dejte vědět, co kolena, těšíme se na videa.

Mozkové koordinační hry

Tue, 12 Dec 2017 06:00:00 GMT

V rámci Ido Portal Method pracujeme na různých dovednostech – síle, akrobacii, mobilitě, tanečních i bojových dovednostech (a spoustě dalšího). A taky na koordinaci. Koordinace je velmi specifická pro konkrétní dovednost a úlohu. Nicméně čím více podobných úloh vyřešíte (ať je to stojka nebo žonglování, muscle-up, dobrý dřep nebo armbar v BJJ), tím lépe. Snažíme se vylepšit nejen tělo, ale hodně také mozek. Svaly atrofují, klouby odejdou, postupně vás opustí síla a skoro to poslední, co bude fungovat bude mozek a nervový systém. Proto jsou zrovna podobné dovednosti nejen cirusovou kratochvílí, ale hodně klíčovou součástí dobrého stáří. Bez dobrého a preciznícho ovládání těla jste jenom hromada masa, krve a kostí. Potřebujete nejen silné tělo, ale chytrou hlavu, která to tělo ovládá. Z dlouhodobého hlediska je mnohem lepší chytrý a dobrý řidič v průměrném autě, než super nabušené vytuněné auto a idiot za volantem

Koncept

S tímto konceptem jsem se setkal už jako malý. Klepejte si na hlavu a dělejte si kruhy na břiše. Nebo přes hudbu a dirigentské cvičení, dělejte jednou rukou kruh a druhou čtverec. Těchto koordinačních cviků, kdy každá končetina, nebo prst, dělá něco jiného najdete spousty. Slouží to mimo jiné pro lepší propojení hemisfér, lepší koordinaci, rehabilitaci po mozkových příhodách. Nevýhoda těchto cvičení je v tom, že když se je jednou naučíte, tak už vám to nic moc nepřináší. Takže proto je třeba často obměňovat – proto máme v zásobě celou řadu podobných úloh na hlavu a tělo. S tímto cvičení “pistolka čtyřka” mě seznámil Jirka Bouda, ale proč to nerozšířit na všechny čísla a počítání, je to větší zábava 🙂

Jak na to

Zkuste si ukazovat jednotlivé čísla od nuly po pět, dlaň je odvrácená od vás.
Jednou rukou ukázat pistolku, druhou číslo a pak je najednou vyměnit. Čili pistolka a nula, pořád dokola, pak pistolka a jednička, atd.
Počítání od nuly po pět a zpět.
Hra ve dvojici, jeden říká čísla druhý je dělá, zvyšujeme rychlost.

Nech brouka žít

Thu, 16 Nov 2017 10:00:00 GMT

Moje bosonohá cesta začala narozením, vtip… Je ovšem pravda, že už jako malý jsem nesnášel ponožky a cokoliv na noze a první věc co jsem jako dítě dělal, když jsme přišli někde na návštěvu, že jsem si sundal štrample, později ponožky a doma jsem chodil boso. Před 9 lety, kdy jsem si pořídil první five fingers model clasic se to rozjelo trochu víc. První rok jsem s nimi chodil celé léto, další už i jaro a podzim a nakonec celoročně. Asi bych s nimi chodil do teď, nebýt jediného a zásadního problému, že promokají. V té době ještě plně nepromokavý model nebyl, takže jsem nevěděl jak to vyřešit.

Nebýt této Duše K

(od 1:28:40)

kde Jarda Dušek vytáhl muže z davu, který říkal, že chodí celoročně bos všude. Viděl jsem to počátkem ledna 2012 a druhý den jsem začal chodit bosky a nepřestal. Na tuhle Duši K pak navazuje další, věnována jen chůzi na boso, kde jsou pěkně vysvětlené co a jak a i osobní zkušenosti jak pozitivní, tak negativní. Vyzdvihl bych jednu zajímavost o které se moc v souvislosti z bosochůzí nemluví a to je v 42:10

Stejně se o tom mluví i tady 46:40

Pravda, lidé zpočátku trochu nechápou, po pár letech spíš nechápu já, proč se na mě divně divají, když jdu bosky sněhem, než mi to dojde. Už nad tím nepřemýšlím, prostě jdu, pokud se cítím a pokud mám alespoň malou naději, že to dám, pokud se necítím, nebo pokud vím, že je to nad mé síly, beru boty.

Nejsem žádný super otužilec, ani neumím chodit kilometry v -20. Každé tělo a hlavně mysl, má mantinely jinde. Budu psát o těch svých, takže to neberte jinak, než mou vlastní 4,5 letou zkušenost. Určitě se najdou tací, kteří běhají sprinty bosky po skle v -50 a dělají 100km za den z 50kg batohem v horách, pokud ano, klidně napište, rád se poučím, protože pořád je co objevovat.

Začnu pozitivně

Doporučil bych chůzi bosky všem, alespoň jednou denně se postavit na trávu, na holou zem, projít se v ranní rose. Pokud jsme se vyvinuli na zemi, tak je celkem pravděpodobné, že bychom s ní měli být alespoň trochu v kontaktu. Tělo má elektrický náboj, odpor, to se ví a je vhodné se uzemnit, nejen psychicky, ale i fyzicky a přes izolant, který si většina lidí málokdy sundá, to jde těžko.

Mám takovou vlastní teorii, možná mylnou, že kdyby všichni lidé chodili bosky, nebyl by na ulicích a v přírodě takový bordel, jenom blbec by plival na zem a nechával tam nedopalky, žvýkačky, odpadky, když by tam pak měl jít.

Většina lidí ví, že když budete chodit bosky, budete zapojovat všechny ty malé svaly na nohou a v noze je třetina kostí v těle. Zlepší se klenba, noha se přizpůsobuje povrchům, budete tu zem uchopovat, hlavně v terénu v lese, po horách. O tom už se popsalo spousta knih a je i hodně informací na internetu.

Nesmrdí vám nohy, nejsou v ničem napěchované, takže je to logické. Žádné plísně apod.

Je úplně super jít ráno po ulici a vnímat ty velké rozdíly teplot, kde už svítí slunce a kde ne.

Taky je super, že v těchto deštivých dnech, nebo když taje sníh, tak nejen nemusíte nic obcházet a ničemu se vyhýbat, tak navíc jako bonus, budete mít nohu pěkně čistou 🙂

Nerozhází vás změny teplot, vydržíte mnohem víc, jak fyzicky tak psychicky.

Neřešíte boty ponožky, prostě jdete. Boty jsem si nekoupil přes 5 let žádné a ponožky klasické mám jedny, k obleku a pár teplých na lyžování a bruslení.

Je to skvělý trénink přítomného okamžiku, většinou vždycky když mi přijde myšlenka typu, “he jak už to dávám” a začnu se jí zabývat, tak se někde kopnu 🙂 Takže piluje to soustředěnost.

Negativa

Roztáhne se vám špička což je dobře, jenže v botech, kde se špička zužuje se vám bude blbě chodit, nebo je rovnou vyhodíte, takže pokud už nemáte nějakou barefoot obuv, nejpíš vyměníte obutí, což se trošku prodraží.

Když není mokro, nebo sníh, budete mít nohu špinavou, vždycky. Takže první cesta je do koupelny a vydrhnout nohy, ano kartáč a drhnout, jen tak vodou se noha nevyčistí úplně. Jasně peřina to vytáhne, jak se říká, takže nemusíte ☺

I když prší a máte nohy čisté, tak stejně máte na nohou nalepené malé kamínky a nečistoty, které když vám noha uschne, opadají a máte doma bordel. Můžete si třít nohy o rohožku, ale pokud nemáte dokonale plochou nohu, tak to nepomůže, možná, kdyby jste si jí do něčeho utřeli, ale to nedělám. Takže častěji vysávám, nemám doma koberce a ty malinké nečistoty jdou hned vidět.

Když jsou v létě velké horka řadu dní po sobě a ulice jsou rozpálené, stává se, že asfalt a chodníky jsou tak horké, že se po tom nedá chodit, jen běhat, nebo chodíte po druhé straně silnice, kde je, pokud není poledne, stín. Třeba letos jsem to nezažil, ale pamatuju si jedno léto v Budapešti, kde to bylo psycho.

Když je zima noha promrzne, překvapivé ☺, a pomalu ztrácíte cit a riziko zranění se zvětšuje.

Cesta, která je v létě na pohodu, je v zimě najednou jak pokrytá žiletkami.

Když napadne sníh je to v pohodě, akorát noha promrzá ještě rychleji.

Když je sníh hluboký, boříte se do něj a padá vám na nárt, kde jsou žíly na povrchu, tak se výdrž zkracuje geometrickou řadou, po sněhu v rozumném mínusu tak do -5 ujdu pár kilometrů, ve sněhu kde se bořím to je tak 100 metrů a mám pocit, že umřu 🙂

Když jdete z prudkého kopce plných ostrých kamenů, nemůžete prostě jen tak šlápnout dolů, ale děláte takový poloviční sissy dřep přes jednu nohu, abyste druhou nohu mohli přiložit jemně a bezpečně, tohle je možná výhoda, ale víc to vyčerpává.

Chůze boso je a vždycky bude víc vysilující, protože aktivně zapojujete víc svalů, které v botě třeba nemusíte.

Pár konkrétních zkušeností, mých limitů a obvyklých otázek od lidí:

většina lidí se mě ptá, že jestli už mám hroší kůži, že už musím chodit všude možně úplně v pohodě. Není to tak, kůže je hrubší, ale pořád pružná měkká, přece jenom se tím chozením obrušuje.
sůl v zimě, vůbec o tom nevíte, pokud nemáte nějaký úraz, ale zatím jsem sůl v zimě nepocítil.
šlápl jsi do hovna? Ne a doufám, že to tak zůstane. (pozn. minulý týden premiéra, schované pod spadaným listím, záludné)
kdysi jsem se snažil za každou cenu to vydržet a zůstat bosky, asi potřeba něco někomu dokazovat, možná sobě. Dneska když je mi zima, nebo se necítím, tak se oboju, ale není to často. Někdy ani nezáleží na teplotě, stačí když je pár stupnů nad nulou, je deštivo, velká vlhkost, málo se vyspíte, fouká a je to nanic. Jindy je pár stupnů pod nulou, sníh, slunce a to se jde jedna báseň.
paradoxně mi spíš vadí, kdybych měl mít ruce venku, než bosé nohy. Často i v zimě chodím jen v mikině a ruce v kapsách, to na ty pochůzky po městě v pohodě stačí.
na některé sporty je „lepší“ mít boty, třeba jsem chodil hrát badminton a pokud chcete dělat ty prudké zástavení a výpady tam a zpátky, tak to bez bot a bez toho aby jste si strhli kůži jde těžko, jde to, jen musíte trochu ubrat plyn, případně být jemnější.
před 2 lety jsem rekonstruoval byt, zůstali jen obvodové zdi, všechno jsem absolvoval bosky, pohyb a práce v suti, odvoz na skládky apod.
pracuju v kanceláři, u kompu, kde mi bosou chůzi tolerují, takže ani v práci boty nosit nemusím. Do práce to mám něco přes kilometr, takže takový dobrý trénink v zimních měsících. Párkrát jsem šel, když bylo přes -10 a to je už pro mě moc, pekelné soustředění, noha je za chvilku zmrzlá, ale dá se to zvládnout, rozhodně si to neužíváte, teda krom toho pocitu, když přijdete do tepla, to jo ☺
vždycky když je mi zima na nohy sednu si na turka, schovám nohy pod stehna a ohřívám se.
moje bosochůze v zimě funguje na principu sauny, dlouho v teple, krátce venku.
sem tam mi praskne kůže na noze, jen na palci, na prvním kloubu palce a v ohbí palce a někdy malíčku, nevím proč, jestli to je suchou kůží, velkou změnou teplot, moc namáhaným místem, nevím. Většinou to neřeším, prostě jdu dál.
jednou jsem ve tři ráno při běhu pražskými ulicemi v šíleném lijáku šlápl na nějaký střep, taková jehlička, vyndal jsem ho a druhý den jsem nenašel ani tu dírku. Taky častá otázka a co střepy? Co s nima? Prostě jdete, pokud to není vyloženě jehla viz. výše nestane se nic, když na to šlápnu, pokud udělám skluz, tak se samozřejmě pořežu.
nejvíc nesnáším ty pororošty a nejvíc miluju pohyb v lese a po horách, to si užívám.
byl jsem bosky kamarádovi jako svědek na svatbě v kostele, na koncertech v rudolfinu, českém domě a jiných zařízeních. Pár krát se mi stalo, že mi někde říkali, že bez bot tam nemůžu v rámci bezpečnosti. Spíš je to jejich ochrana, proti případným žalobám, kdyby se něco stalo. Jen jednou na totálním konci světa v Mlázovech, kde žije tak 50 obyvatel, když jsem chtěl jít večer za kamarády do hospody, mě majitel místní hospody nepustil dál, že to tady není zvykem, kokot.
několikrát jsem byl na Colours of Ostrava, letos naposledy a bylo to letos už na pohodu, pohyb po té strusce. První rok co jsem byl 4 dny, byl podobný jako první návštěva ferrat, plosky nohou jsou víc a víc unavené a přecitlivělé.
jindy jsem se rozhodl přejít Beskydy trasou B7, tak jsem si naložil bágl a šel jsem. Při sestupech jsem si udělal pod prvními kůstkami prstů na jedné noze mozol velikosti fidorky, který mi ale nijak nevadil, ale to neustále aktivní zapojování prstů, při sestupech s báglem na zádech způsobilo to, že jsem to na Lysé po téměř 40km musel vzdát, protože mi napuchli ty první prsty kloubů na noze tak, že už to dál bosky prostě nešlo. Obul jsem si prsťáky a horko těžko došel do Ostravice na bus.
byl jsem 2x na týden lozit po feratách v dolomitech, letos po druhé. Celkem se to dá, ale musíte se pořád maximálně soustředit, jedna nepozornost a máte odřeninu. Letos 3 malé odřeniny, nic velkého. Když jsem tam byl před 3 lety po prvé, tak po prvním dni jsem neuměl ani chodit, jak jsem měl přecitlivělou kůži na chodidlech. Letos jsem v dolomitech použil prsťáky 2x. Jednou při seběhu v lijáku a po druhé taky při sestupu, když jsem potřeboval běžet. Bosky musíte vychytávat každý krok. V botech neřešíte skoro nic, teda alespoň já mám takový pocit, když si obleču prsťáky, to skáčete po kamenech jedna radost. Všem minimalistickým botám s podrážkou 3mm, kdy to „cítíte“ skoro jako na boso, bych vzkázal, zkuste sex s kondomem o tloušťce stěny 3mm a řekněte mi, jaké to bylo.
jednou, někdy v únoru to bylo, jsme byli běhat s kamarádem v lese, už nebylo moc sněhu, běželi jsme nějakých 7km, z toho 1km bylo po sněhu, říkal jsem si, jak už jsem v pohodě, jak to dávám, psychicky jsem na tom byl skvěle, noha samozřejmě byla už necitlivější. Po návratu domů, jsem si šel hned lehnout a spal pár hodin a po vzbuzení jsem objevil na chodidlech obří černé puchýře, asi nějaké omrzliny, ale nic vážného, chodil jsem dál, noha se opravila.

Chůze boso by měla být pro nás přirozená, jenže jako spousta jiných věcí není. Takže myšlenka typu začnu chodit bosky a bude ze mě budha je super, ale bez toho soustředění a zkoumání a opravování, si možná můžete problémy prohloubit. Petr na toto téma už napsal řádu článků.

Pochybovat je moudré

Tue, 09 Aug 2016 16:01:44 GMT

Dnes je pro mě velice důležitý den, který se vyvíjel do dnešních událostí během posledních několika týdnů. Hodně přemýšlím, nad vším.. Po celých 21 let se snažím najít sám sebe. Četl jsem knihy o esoterice ( požehnaně), snažil jsem se následovat určitou ideologii, systém, přesvědčení ( metalista, fotbalista, vegan, vegetarián, paleo, říkat si 300x denně, že se mám rád). Vždycky to nějakou chvíli fungovalo, ale pak mě to po určité době začalo štvát, něco dříve, něco později. Pořád jsem si říkal, že je někde chyba se mnou, ale kde? Jedno období jsem se dokonce říkal bát říkat svůj názor, později jsem se to naučil, ale jediný můj názor byl pravdivý.

Hrál jsem fotbal, cvičil kung-fu, zvedal a házel s kettlebells, pak se uvrhl do “pohybu”. Zkoušel jsem a pořád zkouším, dne 5.8. 2016, poté, co jsem byl přes rok veganem jsem si dal steak a cítím se skvěle. Vnitřní potřeba mě přepadávala poslední dny, předtím jsem chuť na maso opravdu neměl. Co asi jediné mi chybělo, byl croissant.

Než se někdo z Vás začne do mě pouštět, přesvědčovat, říkat, co to je, haha, to už jsme viděli apod., rád bych, aby jste si přečetli toto.

Každý z nás je jedinečný, bez vyjímky, každý máme svou vlastní cestu ( tím myslím opravdu každý), ano, každý máme nějaké věci společné a jiné ne, to je v pořádku. Proč jsem si dal ten steak? Cítil jsem, že si ho mám dát, intuice, vnitřní hlas, moje tělo, ať to nazveme jakkoli. Všechno mi to říkalo, těžko se to popisuje, vlastně se to ani popsat nedá, musí se to zažít. Našimi symboly to moc nejde.

Nyní už začínám chápat proč.. všechno to jde ze mě, veškeré události, které jsem popsal k tomu vedly, nevím jak, proč atd., ale vím, že by to tak mělo být.Taky se cítím poslední dobou hodně sám a trávím tak svůj čas. Vím, že to zní filosoficky, ale věřím, že pochopíte podstatu. Rád bych proto apeloval, abyste každou tatranku, dogma, studii, jídlo, stojku, selfie, názor apod. nebrali, že to tak doopravdy je.

Pochybovat je moudré.

Neškatulkujme, jen protože tradice, babička říkala, přítel nebo učitel. Hledejme uvnitř, ale nezapomínejme na racionalitu. Ostatně i já sám jsem dost často skeptický ohledně věcí, co dělám, pohyb, škola, rozhodnutí. Ale tak nějak vím, že se chci hýbat a věnovat se tomu..

Na závěr bych rád poděkoval všem, kteří mi neustále stojí po boku, moje rodina, především moje nejlepší maminka Yvona Balašová, můj učitel a blízký přítel Petr Růžička, věřím, že jsme na začátku, Jitka Jurdinová, která mi ukazuje sebe sama a opravdoví přátelé jako Vojta Badalec a Mínka Marhoulouvá.

Doporučuji přečíst knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani, tato kniha vám změní život ( smích a vtip).. třeba Vám opravdu pomůže. Děkuju.